S depresí za zády

Bylo mi dvanáct, neexistoval internet a doma jsme neměli telefon.
Chvíli jsem stála na balkoně našeho domu, jenže mi v tu chvíli přišel nesmyslně nízko na to, abych svou bolest vyřešila skokem. V lékárničce jsme měli leda tak živočišné uhlí a Alpu. A tak jsem nazula prestiže a rozhodla se utéct. Bez plánu a cíle, ale s pocitem, že nic horšího se mi už stejně stát nemůže.
Když jsem běžela třetí kilometr lesem, zastavila jsem se u potůčku a ucítila, jak svíravá bolest u srdce opadá. Najednou jsem se dokázala zase nadechnout, dotkla jsem se chmýří pampelišek a po vlasech mě hladil vítr. Už jsem nemusela běžet tak rychle. Stačilo místy jít a pak popoběhnout. Ten den jsem uběhla šest kilometrů, zbavila se obrovské zátěže a vrátila se zpátky domů. Před vrátky jsem namáhavě polkla, ale už jsem věřila, že to dokážu přežít.
Tenkrát jsem poprvé ucítila blízkost své vlastní smrti. V naší rodině panovalo neustálé napětí, hádky, ponižování, fyzické tresty a ve škole se k tomu přidala ještě šikana. Den co den jsem chodila do školy se staženým hrdlem a pocitem, že je to už možná naposledy. V okolí jsem neměla nikoho, komu bych mohla říct, co prožívám. Jakou tíhu v sobě nosím. Brala jsem to jako svou slabost.
Ale objevila jsem způsob, jak to všechno zmírnit. Naštěstí byl můj otec vytrvalostní běžec, souhlasil s pořízením běžeckých bot a zápisem do oddílu orientačního běhu. Moje motivace byla tenkrát dost jiná než u zbytku běžců ve spolku. Já opravdu toužila hlavně běhat v lese. Jen tak… Závody byly spíše propustkou na víkend strávený na vzduchu než touha něco vyhrát. V mapě jsem se orientovala špatně, občas jsem ji úplně zahodila a doběhla do cíle po vlastní ose. Asi si dokážete představit, jakou radostí jsem byla pro trenéra.