Ztracené historky

Všichni musíme podepisovat prohlášení o tom, že nebudeme poskytovat citlivé informace typu dvojka ze zemáku ani pokrevní babičce žáka, že nástěnka, na níž visí kontakt na školního zubaře, musí být kvůli GDPR přikryta záclonkou, že na školu v přírodě můžeme jezdit jen v doprovodu obvodního lékaře, psychologa a právníka ex offo. Pak se piluje nová formulace ze školního řádu oddíl B/13 Chování žáků v šatně. Všichni si oddechnou, když po hodině a půl odhlasujeme znění: „Žáci zavěsí svůj oděv na určený háček a obuv odloží do police přidělené skříňky, kterou uzamknou. Při odchodu domů odkládají přezůvky zpět do sáčků na svůj háček.“

Nakonec se zvedne ředitel Kodejšek, podrbe se za levým uchem a praví: „Já vím, kolegové, že je to trochu tento, ale musíme být ostražití, aby se něco netento. Víte, jak jsou dnešní rodiče tento…“ Po svém brilantní řečnickém projevu nás pozve do školní jídelny na malé pohoštění, které si všichni platíme z fondu FKSP.

V jídelně už sedí u lahve vína důchodci, kteří na naší škole kdysi učili a jsou pravidelně zváni na toto předprázdninové mecheche. „No konečně! Soudruzi už přišli ze schůze!“ vítá nás bujaře bývalý fyzikář Blažíček a otevírá flašku fernetu, zatímco ředitel Kodejšek rychle zatahuje závěsy, aby nás někdo z ulice neviděl s alkoholem v ruce. Po několika skleničkách začnou penzisté vzpomínat a trumfovat se historkami, které sice už všichni znají, ale rádi si je poslechnou znovu. 

Korpulentní dějepisář Šimečka, který byl svou hřmotnou postavou odsouzen k frontální výuce, dává k dobru, jak si teprve po třech měsících sezení za katedrou všiml, že v první lavici u okna sedí žák, kterého do té doby zakrýval fíkus, a dějepisář dotyčného ani jednou nezaznamenal. Roztržitá elementaristka Šnýdlová vypráví, jak přišla ráno před osmou do sborovny, zalila si kávu a blaženě vychutnala první doušek. Když se jí příchozí zástupkyně Křížová jen tak letmo optala: „Marti, vy dneska nejedete do Minoru?“, káva z pedagožčina šálku vycupitala na koberec sborovny při pomyšlení na třicet osamocených druháčků, kteří čekají sami na perónu nádraží, kde měli sraz. Naštěstí jel týmž vlakem i jeden tatínek, a tak třídu bez učitelky odvezl až do divadýlka.

S přibývajícími sklenkami roste pikantnost vyprávění. Chemikář Sadílek vykládá, jak si na lyžařském kurzu zabudoval do duté lyžařské hůlky zkumavku naplněnou slivovicí, čehož hojně využívaly učitelky mrznoucí s dětmi na svahu. Tělocvikářka Zumrová zas vzpomíná, kterak jí při rozcvičce vypadla z podprsenky vycpávka, čehož si všimla až o velké přestávce, kdy s ní kluci ze 3. B hráli na chodbě fotbal. Všichni dohromady pak vzpomínají na časy mládí, kdy ve škole občas i přespávali – a to nikoli z důvodu vyplňování katalogových listů či přípravy čtvrtletních písemek. Ještě pár minut před otevřením školy prý pobíhali po chodbách ve spodním prádle a hledali po kabinetech své svršky. Tím samozřejmě nechci říct, že by dříve panoval na škole švajneraj, ale zdá se mi, že lidé měli k sobě jaksi blíž. Kupříkladu češtinářka Klvaňová, jak se traduje, na klasifikační konferenci oznámila řediteli: „Hele, říďo, vyndavám si tělísko, příští rok se mnou nepočítej, budu v tom!“ Ředitel měl tak dostatek času sehnat novou učitelku za kolegyni, které se od té doby neřeklo jinak než Tělísko. 

S trochou smutku přemýšlím, jaké historky zbydou po naší učitelské generaci. Jak na nás poslali rodiče právníka za to, že na školním výletě děti musely jít pěšky pět kilometrů? Jak nás vyslýchala školní inspekce kvůli udání, že jsme s žáky natočili video, kde bylo zesměšněno české školství? Jak nás popotahovali kvůli porušení GDPR, když třídní učitelka na nástěnce popřála Mařence ze 2. B k narozeninám? Moc k popukání ty historky nejsou, pomyslel jsem si a v záchvatu melancholie omylem drkl do lahve červeného sauvignonu. Vzápětí jsem měl ve tváři rumělec a na kalhotách rudý flek.

„Když se mi stala podobná nehoda ve sborovně, případně na záchodku,“ zašveholil bývalý fyzikář Blažíček, „zakryl jsem si kalhoty třídnicí a šel jsem učit.“ „No jo, jenže my máme elektronické třídnice,“ hlesl jsem posmutněle a odebral se na noční tramvaj.