Cesta je cíl

První bouře byla strašlivá. Petra vlastně nikdy do hor nejezdila a teď se ocitla v Pyrenejích. Nevěděla, co má dělat. Bylo léto, dosud měla hezké počasí a to zvládne chodit po horách i laik. Jenže i v létě se umí v Pyrenejích udělat v noci hezky chladno a bouře nezkušenému člověku snadno zabrání postavit stan. Petra promokla na kost a celou noc mrzla. Než se konečně ráno vyhouplo slunce, myslela, že to nepřežije. Snad nikdy v životě ale nezažila větší úlevu, než když se rudý kotouč konečně objevil za obzorem. Přežila. A za měsíc přešla celé Pyreneje a z dívky, která nikdy předtím nebyla ani ve skautu, se stal zkušený zálesák. Jak se to stalo?

Dokážu přežít!

Do té doby žila běžný život v severních Čechách. Až na to, že trpěla bulimií a psychickými problémy. Pak si jednoho dne náhodou přečetla o Pyrenejích a do týdne se sbalila a odjela tam. Během měsíčního putování se naučila všechno to, co se třeba skauti učí roky, a cestu skončila jako zkušená horalka. Ale hlavně – hodně si pobrečela, hodně si řešila v osamocení a tichu své vnitřní problémy, překonala hranice, o kterých se jí předtím nesnilo a... vrátila se jako nová. Bez bulimie. Zatímco předtím si nedokázala poradit se životem, tady prokázala tu nejdůležitější a nejinstinktivnější schopnost – přežít. Psycholožka Kristýna Bušková na to souhlasně kývá hlavou. „Když máte problémy, cítíte se ztraceni, nedaří se ve vztazích, v práci, tak můžete mít dojem, že se na cestě jaksi najdete. A částečně se to opravdu může splnit. Tím, že vystoupíte ze svého kontextu. Můžete se pak na sebe podívat zdálky, jakoby z ptačí perspektivy, a některé věci zreflektovat.“ Mohlo by se zdát, že tahle podoba cesty je skoro ukázkovým mužským motivem. Jakousi náhražkou za přechodový rituál. Dokázat si, že to dokážu. Že jsem chlap. Že překonám nebezpečí v archetypální formě jako zálesák na Divokém západě. Ale v čím dál větší míře to zvládají i ženy. Například dcera Cyrila Höschla procestovala takové země, kam by se neodvážilo devadesát procent mužů. A vzpomínám, jak jsem jednou přes sociální síť Couchsurfing ubytoval čínskou cyklistku, která jela na kole kolem světa. A to včetně Afriky, o které sice skoro nic nevěděla (takže ode mě dostala dlouhou a nudnou přednášku o tropických chorobách a nejrůznějších občanských válkách), ale byla skálopevně přesvědčená, že do Afriky prostě musí. Že je to její poslání. Odjela, přežila… Zažila toho opravdu spoustu a v drtivé většině to bylo pozitivní. A vzpomínám ještě na jednu cyklistku, Chorvatku. Ta projela na kole celou Evropu, severní a jižní Ameriku, a to celé s vozíkem, na kterém vezla svého krásného bílého ovčáckého psa (vážícího bratru čtyřicet kilo). Mimochodem, tenhle maxipes byl skvělý nápad. Byl tak roztomilý, že kam přišla, lidé se o ně začali starat…

Život na zkoušku 

Ono formativní vycestování obvykle nemá podobu boje s přírodou nebo heroického sportovního výkonu. Člověk by měl naplnit normální touhu po poznávání. Může potkat lidi, kteří nežijí ve stejném kontextu, mohou mu dát nový náhled, impulz. „Většina problémů mladého člověka tkví v tom, že nemůže najít sám sebe. Cesta mu pomůže v tom, že navazuje vztahy jaksi na zkoušku – s lidmi, které nejsou na celý život. Je to psychicky bezpečnější. Může se na tom učit. Často se dostanu do nového prostředí, do jiných rodin, najdu jiné kamarády. Pokud jsem sám z nefunkční rodiny, dostanu se třeba k lidem, kteří jsou z normálních poměrů, a vidím, že rodina může fungovat i jinak. To jsou velmi prospěšné situace pro můj růst, vývoj,“ říká Bušková, která sama strávila dobu studií v Anglii. S tím souhlasí i psycholožka Kateřina Rodná: „Když odjíždíme, mnohé necháváme za sebou. Ale naše starosti, problémy nebo nevyřešené vztahy na nás trpělivě počkají, abychom se jim postavili, až se vrátíme. Putování nám může poskytnout odstup, naučit nás něco o světě i o nás samotných, když budeme mít štěstí. A lekce, které jsme se naučili, pak možná použijeme při řešení úkolů, které doma po návratu znovu najdeme.“ Vlastně to mohu pozorovat i sám na sobě. Část svých formativních let jsem strávil na Balkáně v devadesátých letech, částečně ještě během války. A i když člověk časem vyroste z mladického okouzlení jinými kulturami (a zjistí, že všude je chleba o dvou kůrkách), balkánský přístup k životu, ke cti či k pohostinství mi už asi navěky zůstane trochu pod kůží. Navíc ačkoliv doma žijeme obklopeni lidmi, obvykle to jsou pořád ti samí. Na cestě potkáte tolik různých druhů lidí... Znám to opět z Balkánu. V Česku jsou také barvité existence, ale ve své „bublině“ doma bych asi nikdy nepotkal pastevce, veterány, zloděje, alkoholiky, protiválečné aktivisty i válečné zločince… Někdy je prostě dobré utéct. Objevovat nové kultury, nové světy. Naplnit svou touhu po dobrodružství. Objevovat svět a skrze něj sám sebe. Ale jak říká Kristýna Bušková, jen na ohraničenou dobu. „Pokud se někde skutečně neusadím a nezačnu nový život, tak je to utíkání. Člověk totiž sám sebe ‚neopraví‘ mimo civilizaci. Může odejít i do buddhistického kláštera, ale nakonec se musí vrátit a změny vybudovat v realitě každodenních vztahů.“ Ten nový život ale řada lidí začne. Jedná se ale především o lidi, kteří utíkají třeba před toxickým prostředím ve vlastní rodině. Znám nejméně deset studentek, které pracovaly přes léto ve Spojených státech. Vdala se tam ale ta, která své rodinné prostředí vnímala jako nejvíc dusivé a na cestu do Ameriky se od počátku upínala jako na něco, co přinese změnu. To je ale spíš výjimka. Věci většinou nepřijdou na objednávku. „Taková cesta mimo omezení všedních dnů může být bezesporu úspěšná. Lidé si bohužel někdy zavřou možnost prožít něco opravdu nového tím, že příliš přemýšlejí a plánují, čeho chtějí svým putováním dosáhnout. Víc než jen cíl by nás měl zajímat záměr, se kterým se na cestu vydáváme“, říká Rodná. „Cílem může být samozřejmě nejen to, že navštívíme konkrétní místa. My jsme zvyklí plánovat i to, co tam budeme chtít prožít, jaké emoce se nás mají zmocnit na vrcholku hory a kde čekáme, že dosáhneme moudrosti nebo souznění s přírodou. Daleko užitečnější je vyrazit na cestu bez jasných očekávání, co konkrétně se na naší pouti světem má stát. Kdo vyrazí na pouť s očekáváním, že zažije třeba hluboké duchovní osvícení anebo najde smysl vlastní existence, ten se pravděpodobně vrátí rozčarovaný. Protože takhle to nefunguje. Zásadní změny a velké věci přicházejí, když je nečekáme, a formou, která nemusí být zrovna podle našich plánů. Někdy nám to ‚docvakne‘ až s odstupem, a najednou pochopíme, co jsme si vlastně z té cesty měli odnést.“

Cesta pro cestu 

Nezdravý příklad „cesty pro cestu“ jsem poznal také díky couchsurfingu. Byl to ruský Žid, který stále hledal smysl existence. Procestoval Rusko i Asii (včetně obligátního pobytu v pobytu v buddhistickém klášteře), přestěhoval se nakonec do Izraele (kde se oženil a zplodil dvě děti), aby se zase vrátil do Ruska a postavil si v lesích Karelie srub, kde žil i se svou (zjevně svatou) manželkou a dětmi a dva roky jen četl filozofické knihy. Když ho ani to neposunulo v cestě za poznáním, poslal manželku s dětmi zpátky do Izraele, srub zapálil a vydal se stopem do Gibraltaru, kde se chtěl nechat najmout jako námořník na loď, aby smysl existence poznal na mořích. Jak dopadl, netuším, doufám jen, že loď v rámci dalšího hledání smyslu existence nepotopil… Kateřina Rodná pro to má vysvětlení: „Jsou i lidé, pro které je daleká cesta tak trochu maskovaným útěkem před svou životní situací. Odjedou a už nemusí na nic myslet, respektive musí myslet jen na to, kde budou spát a co budou jíst. A po roce přijedou domů, překročí haldu věcí na podlaze, které se při odjezdu už nevešly do batohu, a jestli se v životě doopravdy nic nezměnilo, zrovna v tu chvíli na ně padne prázdnota. A jak z ní ven? Další cestou.“ Ne nadarmo řekl cestovatel Petr Horký: „Já jsem nikdy necestoval takovým tím kerouacovským stylem pingl na záda, odpovědnost za hlavu a tradá na půl roku do neznáma. To považuji v dnešní době za legitimní možná pro dospívající mládež, ale u zralého či dospělého člověka je to spíš ukazatel nějakého osobního problému, řekl bych.“