Vyslechla jsem smutné vyprávění klienta, který uvízl v odumřelém vztahu. Takový přívlastek užívám pro vztahy, kde lidé žijí vedle sebe místo spolu.
Když mi popisoval situaci, byl překvapen, že se vztah zhoršil, aniž mezi ním a manželkou padlo jediné křivé slovo. Vyprávěl o své ženě s úctou a přirovnával ji k dobrému andělu. Přesto byl nešťastný, protože jeho partnerství se zhroutilo, i když navenek vypadalo harmonicky. Zeptal se mě, jestli si to umím představit. Nezarazilo ho, když jsem reagovala ujištěním, že to zažívám v praxi stále častěji.
Nejdříve začneme považovat vše za samozřejmost – ženu, děti, přátele, příbuzné, kolegy… pohroužíme se do práce, protože se chceme mít lépe. Postupně nám práce začne zabírat stále více času, i o víkendech. Potom jsme vyčerpaní a nic se nám nechce, chceme jen klid od okolního světa. Přestaneme trávit čas s těmi, na kterých nám záleží. Začneme s partnerem mluvit, pouze když je třeba něco vyřídit, opravit, zařídit. Nejdelší debaty jsou věnovány hádkám a neshodám. A úplně nakonec se přestaneme i přít, protože už si prostě nemáme co říct. Zjednodušila jsem to, ale průběh umírání vztahu vypadá nějak obdobně. Nenápadně, plíživě, s krutým procitnutím, že ve vztahu nejsme šťastní a že nás nenaplňuje.
Považovat vztah za důležitý znamená věnovat mu cíleně čas a pozornost. V realitě to pak obnáší hlídat si, aby rutina nepohltila všechen váš volný čas. Docílit se toho dá právě díky ostrůvkům pozornosti a časovým úsekům vyhrazeným pouze vašemu partnerovi. Není hanba mít v diáři označené termíny, které patří vašemu vztahu (můj případ).