Američané jsou poctiví, ale Češi si pomáhají

Prý se chystáte vydat knihu…

Nejen já, ono je nás víc – je to spíše sborník. A je to na téma transgeneračniho přenosu (nejen) traumatu.

Jak jste se k tomu dostal? 

Nápad vznikl na půdě pomáhající organizace Rafael Institut, kde spolupracují lidé také židovského původu, často už druhá nebo třetí generace od holocaustu. A nás zajímalo, jak se trauma přenáší do dalších generací. Nejen ve zlém, ale i v dobrém. Vytvořili jsme za tím účelem standardní dlouhodobý psychoterapeutický výcvik a teď i tuhle knihu. Kniha bude o mechanismech přenosu traumatu, stigmatizaci a přenosu stigmatu během staletí, o epigenetice, o depresi…

To, že jsou traumatizovány oběti holocaustu, je jasné. I jejich děti. Ale jak se to projevuje třeba u vnuků, u té druhé generace? 

V praxi to většinou znamená, že přeživší o tom příliš nemluví. Pro dalších generaci tak chybí informace, je tam jakási informační díra. Přenáší se něco, co často není verbálně sdělováno. Další generace tak vychází z různých náznaků, z chování v určitých situacích, postoje k jídlu, k majetku… Je to komunikováno nevědomě prostřednictvím toho, co není vyřčeno, a potomci se různě dohadují, jak a co vlastně mohlo být. Často si pak uvědomují i své zvláštnosti. Někdy dochází k různým zvláštnostem mezi dětmi a rodiči, například tzv. parentifikaci, kdy dítě převezme ochrannou úlohu, kterou normálně mají rodiče, nebo k jiným charakteristickým projevům v rodinných vazbách.

Proč?

Protože děti vnímají rodiče (či prarodiče) jako ohrožené. A někdy jsou přeživší také vůči svým potomkům krutí. Mají představu, že jejich děti musí být tvrdé, aby dokázaly všechno přežít. Podle izraelských výzkumů mají potomci přeživších holocaust větší tendenci „vytvářet si“ traumatický stres více než běžný vzorek populace. A psycholog či psychiatr, který tam nezachytí tuhle transgenerační linku, tak může získat neúplnou představu o smyslu potíží. Může to připisovat něčemu jinému a třeba i přehnaně medikovat.

Existují i nějaká specifická kolektivní traumata?

Je jich řada – kolektivní trauma holocaustu, Arménů, indiánů, Ujgurů, Tibeťanů aj. A některé příznaky jsou typické. Třeba nemluvení o traumatu. Nebo tendence nehlásit se ke svému etniku. Po válce si řada lidí židovského původu měnila jména. V Severní Americe se dříve stud za svůj osud objevoval u indiánů.

Máme i transgenerační přenos něčeho pozitivního? 

Tomu se věnujeme mnohem méně. Obecně se více prostoru věnuje traumatu a ne posttraumatickému růstu, rezilienci atd. Traumata mohou samozřejmě přinést i zvýšení odolnosti. Existují kompenzační mechanismy. Když se něco nedaří v emocionální oblasti, tak si to kompenzuji jinde, třeba – a to se hodně popisuje v izraelské odborné literatuře – ve výkonu. Potomci obětí holocaustu jsou často výkonnostně či tvořivě orientováni.