Neklid

I když o pravdivosti příběhů někdo může pochybovat, leccos naznačuje, že několik motivů se opakuje prakticky ve všech. Jsou to stížnosti na nezájem personálu, povrchní diagnostiku, přehnanou medikaci a na hrubé ošetřovatele. Příběhy o tom, jak se ošetřovatelé vrhli na pacienta při sebemenší známce vzdoru, jak se ženy musely svlékat před mužskými ošetřovateli, vzpomínky na noc strávenou připoutaní k posteli bez možnosti dojít si na záchod (následně museli pacienti močit pod sebe) či možnosti napít se, se nečtou snadno. Ano, pacienti většinou měli nějaký psychický problém, obvykle však ani zdaleka takový, aby skončili na oddělení pro neklidné pacienty. 

Dosti překvapivý pro čtenáře je také popis ubohého stavu oddělení, které se zjevně od doby totality moc nezměnilo. Deset lidí na pokoji, chybějící základní vybavení (rádio, televize, ba i tužka), nedostačující společná koupelna se špatně odtékajícím odpadem, minimum pobytu na čerstvém vzduchu… Některé příběhy navíc naznačují i právně spornou hospitalizaci. Když jsme se na případ zeptali docenta Marka Preisse z Národního ústavu duševního zdraví (celý rozhovor s ním přinášíme v tomto čísle), byl překvapivě otevřený: „…dovedu si celkem živě představit možnou kritiku těchto oddělení pacienty, protože jsem sám na ten neklidný pavilon chodíval. Podmínky tam nebyly dobré a na personál to kladlo velké nároky. Zároveň si musíme uvědomit, že to nejsou místa, která by byla dobře placená. Tam nejsou zaměstnanci, které by si mohla léčebna vybrat mezi desítkami zájemců. Umím si ty příběhy představit, to ano. Když jsem viděl ty podmínky, kolik je tam pacientů, jak málo personálu….“ 

I ředitel Bohnic Martin Hollý v mediálních vystoupeních zmiňoval nedostatek personálu a třeba také fakt, že v podobných zařízeních předepisuje například norský zákon pět zaměstnanců na jednoho pacienta… O tom si můžeme nechat jenom zdát. Řadu podezření potvrzuje i první česká souhrnná analýza o používání omezovacích prostředků. Pacienti si stěžují na omezovací prostředky (hlavně připoutávání a izolační místnost) odlidštěný přístup, bezmoc a ponížení. Personál se s nimi nebavil ani po uvolnění popruhů či otevření izolační místnosti, kdy by potřebovali celou situaci rozebrat. Místo toho tak řada pacientů podle svých slov odcházela z Bohnic v horším stavu, než tam přišla. Psychiatrická nemocnice Bohnice ovšem nejprve reagovala předžalobní výzvou autorovi www.neklid.net. Příběhy jsou podle ní tendenční, forma skandalizující a titulky nevyvážené. Ředitel Hollý zároveň připouští, že některá svědectví z pavilonu „Neklid“ mohou být pravdivá, a vedení nemocnice prověřuje konkrétní výpovědi. „Iniciovali jsme schůzku s některými pacientkami, které vypovídaly pro ten web. Na druhé straně tam jsou zveřejněné anonymní texty, jež nejsou konkrétně prošetřitelné.“

S pacienty, kteří se pod své zážitky podepsali, se ale podle ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice Martina Hollého zástupci nemocnice sešli. V debatě s bývalou pacientkou na Seznamu.cz také uznal, že popisovaná realita je skutečně neveselá a ukazuje na paušální přístup k pacientům bez ohledu na jejich aktuální potřeby a potřebu intimity. V Bohnicích skončila primářka a vrchní lékař Marek Páv, který po jejím odchodu řídí pavilon „neklidu“, v rozhovoru pro Deník N popisuje, že nemocnice sníží počet lůžek v pavilonu 27, obměňuje personál, slibuje větší důraz na vzdělání zaměstnanců nebo zřízení funkce nemocničního ombudsmana. A připouští, že prostředí má své limity a oddělení 27 je vzhledem ke své zastaralé budově a vybavení slabý bod. 

Hollý ale říká to, co i řada dalších psychiatrů. Že je nutné najít kompromis s potřebou bezpečnosti, protože nelze předvídat chování pacienta (a za pacienta je personál právně odpovědný). Ostatně i někteří z autorů příběhů z vlastní hospitalizace se snaží chápat i druhou stranu. „Tam asi žádná jemná duše pracovat ani nemůže,“ píše třeba jedna pacientka. Pacient z „blázince“ v Kosmonosech zase popsal ostatní pacienty jako „zlomené lidi, narkomany a sebevrahy. Spousta alkoholiků. Sem tam bezdomovec. Vesměs lidi z okraje společnosti.“ A je určitě pravda, že sehnat silné mladé muže (kteří jsou na tu práci potřeba), kteří budou zároveň empatičtí a přitom budou ochotni pracovat za málo peněz v málo prestižním povolání, není zkrátka snadné. Zároveň je ale snadno představitelné, že na uzavřeném oddělení s náročnými pacienty reaguje přetažený a vyhořelý personál tak, jak popisují některá nelichotivá svědectví, a může tu fungovat systém „ruka ruku myje“. Pokud jsou ale zveřejněné příběhy pravdivé byť i jen ze čtvrtiny, je to po letech snahy o lidštější tvář velká skvrna na obraze české psychiatrie.

Příběhy pacientů

Ty sestry ani doktoři tam s nikým moc nemluví. Je to tam odlidštěné a o pacienty tam skoro snad nikdo nemá lidský zájem. Jednou tam se mnou mluvila doktorka, že mi mění medikaci. Chtěla jsem se bránit proti násilné hospitalizaci, ale bála jsem se. Jeden člověk proti třeba deseti lidem z personálu, to ve mně jen vyvolávalo paranoidní myšlenky, které mi přijdou adekvátní. Když necítím lidskost, ale důležité je, že mám paranoiu a musejí mě rychle medikovat. Nikoho nezajímá, co cítím a proč, potřebuji hlavně hodně léků. Jana (Praha)

V roce 2018 mě ze záchytky odvezli do PN Bohnice na oddělení neklidu, pavilon 27. Prý to byla příprava na léčbu z alkoholismu. Přitom mi kromě kocoviny nic nebylo a musel jsem dva týdny pobývat mezi nevyrovnanými lidmi, kteří tam byli mučení a dostávali elektrošoky. Spoutali mě tam a ruce mi odumíraly, nemohl jsem si dojít ani na záchod. Musel jsem močit na sebe... Vůbec se se mnou nikdo nebavil, nikdo mě nepoučil o nedobrovolné hospitalizaci. Po dvou dnech mi dali moje civilní oblečení, ve kterém jsem se ovšem ještě před záchytkou vyválel. Ve špinavých a smradlavých hadrech jsem musel být do konce hospitalizace. Nechali mě přivázaného celou noc a nikdo se ani nepřišel podívat. Když jsem volal, jestli bych se mohl vyčurat nebo napít, tak mi ještě ošetřovatelé vyhrožovali. Jestli prý nechci dostat přes držku, tak ať neřvu. Pak už jsem je neviděl ani neslyšel. Odvázala mě až druhý den další směna. Potácel jsem se jako mátoha bosý po chodbě. Druhý den mě přemístili na jiný pokoj, kde mě pro změnu obtěžovali dva homosexuálové.  Pavel Novotný

Není tam žádný program. Není tam co dělat, nemáte ani možnost si něco číst. Neseženete pořádně ani tužku, o pastelky se tam pacienti hádají. Strašlivý, neumíte si to představit, jak jsou tam všichni na dně. Nikdo neví, co bude dál. Žádná televize, rádio, žádný kontakt se světem. Nevěděl jsem, co se mnou bude a jak dlouho tam budu. Byl jsem zavřený, nikdo mi nic neřekl, a přitom jsem bezprostředně psychickými problémy netrpěl. Ani nejsem labilní, léčím se pouze s alkoholismem. Pavel Novotný

V Dobřanech byl nejprve umístěn na mírnější oddělení na pavilonu č. 1. Tam si polohlasně zpíval, načež ho přeložili na pavilon 13. Nejprve na uzamčený příjmový pokoj a bylo mu sděleno, že pokud bude něco potřebovat, tak má zaklepat. Když potom několikrát zaklepal na dveře a nikdo nepřicházel, tak na dveře bouchal. „Kvůli tomu jsem šel na díru. Vláčeli mě čtyři chlapi po chodbě, málem mi přitom vyvrkli druhý kotník. Takzvaná terapeutická izolace je vykachlíčkovaná místnost  2 × 3 metry, kde je jen turecký záchod a matrace. Nosí tam jídlo a vodu v pet lahvi. Tou jsem se umýval a někdy i musel zalévat záchod, protože jinak by tam byl zápach. Vody jsem měl hrozně málo a po lécích jsem měl navíc stále žízeň. Záchod, který občas zvenku splachuje personál, jsem tak někdy používal jako zdroj vody na pití. Jednou to viděla doktorka a vysvětlovala, že mi prý dávají vody málo, abych neměl otravu vodou. Není tam ani vidět ven a nemůžete nic dělat.  Marek Tichý

Doufal jsem, že tohle patří minulosti

Pacientů z „Neklidu“ se zastala i respektovaná organizace Fokus Praha, která u nás jako jedna z prvních (od roku 1990) podporuje lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Ředitel Fokusu Petr Hudlička je zkušený psychoterapeut s klinickou praxí, výcvikový terapeut a lektor v kurzech vzdělávání sociálních pracovníků.

Popisy situace natolik drastické, že to připomíná Přelet nad kukaččím hnízdem, a zcela přirozeně to vyvolává rozhořčení. Na druhé straně si pacienti také mohou vymýšlet nebo jejich vzpomínky nemusí být přesné. Jak to tedy na základě vašich zkušeností je?

Nechci ani nemůžu hodnotit jednotlivé výpovědi. Musím říci, že jsem podobná svědectví slýchával například od klientů v psychoterapii a doufal jsem, že patří spíše minulosti. Ukazuje se, že tomu tak být nemusí. Celkově výpovědi ilustrují traumatičnost situací, kterými lidé během onemocnění a hospitalizace prošli. Je dobré říci, že traumatizujícím prožitkem bývá už sama ataka duševního onemocnění. Je určitě ale potřeba naslouchat hlasům lidí, kteří touto zkušeností prošli, a na základě jejich zpětné vazby se snažit zlepšovat systém psychiatrické péče. Některé potřebné změny jsou systémové – hospitalizace ve velké instituci je z principu omezující. Ve světě fungují systémy psychiatrické péče, které nevyžadují takové množství hospitalizací (ať dobrovolných, nebo nedobrovolných), přinášejí vyšší kvalitu života lidí se zkušeností s duševním onemocněním a zároveň nezvyšují riziko případného agresivního jednání pod vlivem duševního onemocnění. Tam se snaží inspirovat probíhající reforma psychiatrické péče. A zároveň je potřeba řešit i případná selhání jednotlivců.

Ředitel Hollý nějaká pochybení v Duelu seznam.cz připustil. Jednali jste s ním, popřípadě s jinými vedoucími pracovníky, o zlepšení situace?

Řešení situace v bohnické nemocnici je plně v kompetenci jejího vedení. Fokus Praha je především poskytovatelem služeb pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním, také řeší stížnosti na své služby (naštěstí jich není mnoho) a neočekáváme, že by do jejich řešení měla nějak vstupovat např. Psychiatrická nemocnice Bohnice. Na druhou stranu společně s bohnickou nemocnicí provozujeme dvě centra duševního zdraví a tato spolupráce předpokládá alespoň základní shodu v tom, jak pracovat a komunikovat s člověkem s duševním onemocněním.

Jakou cestu ke zlepšení situace si představujete? 

Jako první krok ke zlepšení bychom rádi podpořili vzájemnou komunikaci. Dokud se budou lékaři a sestry z psychiatrických nemocnic na straně jedné, pracovníci komunitních služeb na straně druhé a lidé s vlastní zkušeností na straně třetí vzájemně míjet ve svých monolozích a hrát hru „kdo s koho“, nikam se neposuneme. Rádi bychom přispěli k nahlédnutí toho, že se musíme stát partnery, nikoliv soupeři, v procesu změn. A zkušenost lidí, kteří psychiatrické služby zakusili na vlastní kůži, je v tom nenahraditelná.

Předpokládám, že na legislativní úrovni jsme na tom dobře.  Kde se tedy stala chyba? Není dost prostředků? Vůle? 

Myslím, že i na legislativní úrovni máme co dotahovat, ale není to úplně moje parketa. Peněz také není dostatek a i z toho jistě některé problémy plynou. Větší problém ale vidím ve více méně vyřčeném/nevyřčeném očekávání veřejnosti od psychiatrie jako celku. To by se dalo parafrázovat tak, že úkolem psychiatrie je, aby ti divní lidé byli zavření/pod kontrolou a neobtěžovali „normální lidi“, nebo jim dokonce neubližovali. Veřejné mínění mnohem více rozbouří otázka, zda nebyl propuštěn někdo, kdo by mohl „být nebezpečný“, než to, jestli někdo není hospitalizován neprávem, proti své vůli. Bez změny v obecném povědomí nemůžeme reformu psychiatrické péče dotáhnout.

Některé příběhy ukazují, jak snadno lze někoho proti jeho vůli hospitalizovat. Jednalo se o protiprávní jednání? 

Posuzovat konkrétní případy není v mé kompetenci. Obecně řečeno – někdy to vypadá, že nám náš právní rámec nedovolí zasáhnout, dokud se situace vysloveně nevyhrotí (leckdy ke škodě člověka, kterého se to týká), jindy se zdá být proces nedobrovolné hospitalizace snadno zneužitelný. To podle mě svědčí o tom, že nemá smysl vést diskusi o zmírnění nebo zpřísnění podmínek, ale že je potřeba kvalitativně změnit přístup k lidem s duševním onemocněním