Prázdniny na venkově

„Prosím tě, Jožine,“ pronesla Ingrid v sednici k tchánovi rozhánějíc svým iPhonem čmoud z fajfky, „Nikoleta je ve vývinu. Musí pravidelně jíst, nejlépe makrobio. Na druhou stranu mívá v cizím prostředí potíže se stolicí, tak ji moc nepřecpávej. Má sedm různých alergií, dýchátko najdeš v kabelce. A byla bych ráda, aby Nikoleta i tady pokračovala v odemykání svého potenciálu, neboť na motivačním workshopu vyšlo najevo, že má v sobě mnoho talentů, včetně pěveckého. Když se zabere do zpívání, pluje celá její mysl ve flow…“

Dědeček odplivl na podlahu žmolek tabáku, jako by právě zaslechl jméno zlého ducha, jenž ho chtěl uřknout.

„Tak to je asi vše podstatné, Jožine. Jo, a nekuř tady. A vyvětrej. A Nikoletě neříkej Nikoleto-amoleto, ano?“ 

Dědeček zapukal z dýmky a zatvářil se usebraně. Ingrid políbila dceru na čelo. „Když si s něčím nebudeš vědět rady, broučku, udělej si myšlenkovou mapu,“ řekla ta moderní matka a byla ta tam.

Nikoleta dědečka vroucně objala. „Co jsi, Jožine, dnes udělal pro svůj osobní rozvoj?“ zeptala se maminčiným oblíbeným obratem. 

„Slivovice se nepočítá?“

Nikoleta zavrtěla hlavou.

„Tak nevím,“ řekl popravdě děda, „ale třeba pro rozvoj naší kozy Julči jsem toho dneska udělal docela dost. Nasekal jsem jetel, vyčistil chlívek, podojil…“

„Dobrý time management!“ pochválila Nikoleta dědečka. Pak zapnula na mobilu přehrávač písniček a podupávajíc si do taktu odebrala se na zahradu. Ze záhonu vydloubla mrkev, načež vyskočila na betonovou skruž pumpy jako na pódium a spustila z plných plic do mikrofonu s natí: „Mám prostě od Pánbíčka boky jako skříň, jako skříň, co naplat…“ 

Děda se vyklonil z okna: „Proč tak hulákáš, amoleto?“ 

„Odemykám svůj tvůrčí potenciál, dědo… Prostě si trsám, trsám, až vzduchem lítaj prsa…,“ vlnila se Nikoleta dál do playbacku z mobilu.

Děda zbrunátněl: „Slez dolů! Strhneš pumpu a z toho skřehotání mi přestanou snášet slepice!“

„Ale, Jožine, na talentovém workshopu mi vyšlo, že mám 43 % indexu koncertní umělkyně!“

„Marš dolů, umělkyně, nebo tě poleju vodou z lavoru!“ trval si na svém děd. „Kdyby tohle krákání poslouchala koza ještě chvilku, tak se jí zdrcne mlíko ve vemeni!“

Nikoleta nasupeně opustila pódium s rezavějící pumpou, přičemž svou růžovou teniskou šlápla do kozího bobku. Její pubertální ješitnost byla hluboce uražena, a tak se slzami na krajíčku přeskočila dřevěný plůtek a šla se procházet do polí. 

Zde ponechme příběhu trochu volnosti a tajemství. Mezitím vzpomeňme na verše našich lyrických básníků, kupříkladu na Šrámkův Splav a jeho omamné sloky Chtěl bych tě potkati v lukách… Právě na louce zalité sluncem se totiž potkala dvě mladá srdce. Stalo se tak dík řízení osudu a seznamovací aplikaci Tinder. Upejpavé rozechvění malin nezralých vystřídaly, jak už to tak bývá, první vroucí polibky – a zde už se vraťme opět do prózy našeho příběhu.

Nastal večer a Nikoleta nikde. Po kratším pátrání načapal Jožin svou vnučku se sousedovic o dva roky starším Pepoušem, jak se líbají na seníku. O hocha přerazil fajfku, když ho hnal pryč, a Nikoletě to řádně vytmavil v sednici. „Krucinál fagot, to je samý odemykání potenciálu, ovoce do škol a já nevím co ještě – a pak to skončí na seně s Pepoušem! Ta koza má víc rozumu než ty!“

Rozdurděný dědeček si nalil slivovici a nakrájel si k ní špek, zatímco Nikoleta trucovala. Když šel Jožin zavřít slepice, vrhla se dívka, jež celý den nejedla, na dědečkovu slaninu a zapila ji slivovicí. Její další kroky neomylně směřovaly ke kadibudce.

Zde dívka vyryla hřebíkem do dřeva myšlenkovou mapu svého dnešního rozvoje. Za prvé: Zjistila, že jí chutná i strava, jež není přísně makrobiotická. Za druhé: Přišla na to, že ani v cizím prostředí nemusí mít problémy se stolicí. Za třetí: Nemá alergii na seno. Za čtvrté: Objevila v sobě nový talent, talent na líbání. Za páté: Pepouš!

Za jediný den jsem toho udělala pro svůj seberozvoj vlastně docela dost, pomyslela si Nikoleta. Prázdniny na venkově začínaly mít vysoký motivační index.