Bod zlomu. Poznáte, že přichází?

Asi za půl roku na to jsme už všichni byli daleko od sebe, když najednou přišel zoufalý e-mail od Jany. Přijela o víkendu za Honzou, zase si pustila pusu na špacír a najednou uslyšela: „Jani, sbal si švestky a dej si odchod.“ Zajímavé bylo, že v mírném Honzovi se něco zlomilo, k Janě začal mít, jak říkají právníci, „nepřekonatelný odpor“. Tyto výroky: „Ve mně něco přecvaklo, něco se zlomilo,“ bývají typické spíš pro ženy. Zde to byl ale Honza, kdo tímto procesem prošel. Dobře tucet let jsem o tomto jevu přemýšlel – na čem závisí a zda je možno ho navodit uměle. Protože „přecvakávacím“ lidem umožňuje docela snadno ukončovat vztahy a udělat za nimi tlustou čáru. 

Rozhovor s psychologem Jeronýmem Klimešem zde.

V partnerském poradenství používám techniku čára vztahu. Do dvou časově spřažených grafů nechám partnery nakreslit jejich spokojenost v průběhu jejich vztahu a rozdílné vnímání. Rozchod pro navrhovatele vztahu například začíná často i tři roky dříve než pro obránce. Je kuriózní, že bodem zlomu na mužově křivce bývá pro muže nejčastěji ukončení partnerského sexu (např. odstěhování z ložnice). Od toho bodu muž začíná chabě tušit, že do jejich vztahu se vloudilo cosi shnilého. Bohužel tou samou dobou se již žena nachází za probíraným bodem zlomu. Naděje na záchranu vztahu byla tak rok před ním. U psychologa sedí šest let poté a společně „honíme bychy...“

Jsem v pohodě… Křivky bez propadů do minusu kreslí nejčastěji muži. Důvod shledávám v evoluční minulosti mužů coby válečníků. Když se zeptáte vojáka, který už pomalu ztrácí vědomí, jak mu je, uslyšíte obligátní odpověď: „Jsem v pohodě.“ Slovo pohoda v tomto případě ovšem neznamená příjemné prožitky, ale funkčnost: „Ještě nějak funguji...“ 

A druhým důvodem je mužská identita. V okamžiku, kdy si muž přizná, že není v pohodě, znamená to pro něj povel k opuštění lodi, nebo minimálně k tomu, aby si pořídil milenku. Být někde, kde se necítím dobře, je projev slabošství. Stejně znějí i rady kamarádů v hospodě. Když přichází rozchod z ženiny strany, bývá pro muže často zcela nečekaný. Mívá pocit, že se ještě pro vztah neudělalo dost a že by se mu měla dát šance. Mívá rétoriku obránce vztahu. V lidech, kteří si ve vztahu nesáhli na dno, přetrvává pocit nedokončené úlohy. Mají sklon se k vztahu vracet, zkrátka nemají pocit zlomu či „přecvaknutí“. Takoví lidé nejsou schopni udělat za vztahem tlustou čáru. Vztah má u nich povahu gumičky, která se natahuje a natahuje, ale stále se nechce přetrhnout. 

Nepraví navrhovatelé rozchodu jsou ti, kteří sice verbálně vyhlásili rozchod, ale v podstatě se rozejít nechtěli. Sice řekli: „Jestli se ti to nelíbí, tak vypadni,“ ale pak v ordinaci říkají: „Já jsem nechtěla, aby odešel, jen aby se nad sebou zamyslel a změnil se...“ Ti mají též někdy problém se ve fázích rozchodu zorientovat, protože ve spouštěcí, oznamovací fázi jsou čistě formálně navrhovatelé, ale v následujících fázích (asymetrická, fantazijní) se chovají jako typičtí obránci vztahu. I u těch chybí prožitek zlomu. Naopak nacházíme zdegenerovanou lásku – projevy nenávisti, stalkingu, noční telefonáty, výčitky... 

V páru se partneři liší tou měrou, jak dlouho jsou ochotni snášet stav partnerské nepohody a krize, než vyhlásí rozchod. Pro někoho je i mírná nepohoda povelem k opuštění lodi, popř. k nevěře (malá frustrační tolerance ale v extrémní míře charakterizuje antisociální poruchy osobnosti). Naopak ti, kteří se před rozchodem cíleně snaží vydržet dlouhá období (dva roky) partnerské nepohody na hranici nesnesitelnosti, mají mnoho vzpomínek na to, jak se snažili vztah zachránit, ale nešlo to. Tato skupina po rozchodu do tří měsíců pocítí mocnou úlevu a následně nechtějí o návratu ani slyšet. A to bez ohledu na to, jestli jsou v rozchodu navrhovatelé, nebo obránci. V případě, že jsou obránci vztahu, je pak fáze truchlení poměrně krátká (do půl roku). Pak říkají: „Sice to bolelo, ale pak jsem si uvědomil, jak jsem rád, že to skončilo.“  Jinými slovy, u těchto lidí má rozchod charakter vypínače – najednou jako by se v nich něco zlomilo, přecvaklo, byť až po rozchodu. 

Dále čtěte Rozcházení od Aleše Vavřince.

Tito jedinci dokáží udělat za vztahem tlustou čáru a obnova vztahu je pak většinou  nemožná. Je to v podstatě kyvadlový efekt. Napřed se snažili kyvadlo vychýlit směrem k zachování vztahu, a když to nešlo, když jim došly síly, tak kyvadlo citů švihem přeskočilo do druhého extrému – k rozchodu, odkud zpravidla není návratu. Proto vždy kladu na srdce zejména mužům (ale i Janě v úvodu), že u těchto typů funguje především prevence. Jak se lavina jednou utrhne, není, kdo by ji zastavil. 

Sourozenecké tabu
Když dvě geneticky nepříbuzné děti vychováváme spolu v pěstounské rodině, tak se za pár let tyto děti i s rodiči vnímají asexuálně. Například klukovi řeknou kamarádi, že má hezkou sestru: „Cože, ségra?“ Tomu se říká sourozenecké či příbuzenské tabu – stejně asexuálně v ideálním případě vnímáme i švagrovou či tchána. Bohužel stejné sourozenecké tabu často nechtěně vzniká i mezi partnery, kteří spolu neměli sex déle než rok. Alespoň jeden z páru si nedokáže představit, že by s tím druhým ještě něco sexuálně měl. Prostě mezi partnery nechtěně vzniklo asexuální, kvazi sourozenecké přátelství. 

Sourozenecké tabu ovšem není evolučně nastavené, aby bylo dočasné, na rozdíl například od dočasné zamilovanosti (tříměsíční hypomanie). Naopak sourozenecké tabu je svou povahou trvalé. Marné je čekat, že samo časem odezní a že se vůči druhému partnerovi najednou obnoví sexuální touha. Pokud chceme sexuální tabu mezi partnery překonat, je třeba sblížení trochu facilitovat, například společnou akcí, ale ten poslední krok – sex – je třeba dotáhnout do konce silou vůle, navzdory pocitové nechuti. Když se sexuální tabu zlomí, tak se většinou opět obnoví sexuální atraktivita a touhy jako před lety.

Sourozenecké tabu často vidíme u mužů, kterým byl delší dobu odpírán sex. Začnou vnímat svou ženu jako jakousi chůvu, se kterou se nesouloží. Ženě to zprvu vyhovuje: „Říkala jsem si, že se naše potřeby konečně sladily.“ Jenže po prvotní fázi úlevy s hrůzou zjišťuje, že muž ji začal vnímat asexuálně, asi jako tetu z Bechyně, co k nim jezdí na návštěvu. Najednou sama začne toužit po sexu, ale muž má k takovému sblížení již averzi, i když nijak neusiluje o rozchod. Mechanismus vzniku je prostý. Muž zaregistroval, že žena je v koupelně. Představa nahé partnerky ho vzrušuje, tak pocítí touhu jít za ní. Vzápětí si ale představí ty nepříjemné kecy, tak se otočí a jde raději hrát počítačové hry. Když se toto kolečko protočí milionkrát, ze ženy se stane teta, co se jim hrabe ve skříni.

Jak navodit bod zlomu? 

Jev pocitového zlomu na konci vztahu se dá „uměle“ navodit tím, že člověk se poctivě snaží o obnovu vztahu alespoň rok. Když vztah zachraňuje opravdu s nejlepším vědomím a svědomím rok a on stejně zemře, pak ho toto marné úsilí zbavuje subjektivní viny („víc už se dělat nedalo“) a objevuje se tam jev, který známe u normálních úmrtí od pozůstalých. 

Jakmile jsou příbuzní  péčí o umírajícího chronicky přetíženi, začnou říkat: „Možná by pro něho bylo lepší, kdyby umřel. Smrt by byla pro něj vysvobozením.“ Tato sociálně tolerovaná projekce je samozřejmě výpověď o tom, že smrt příbuzného bude vysvobozením především pro pozůstalé, takže následná fáze smutnění je krátká, protože smutnění se z větší části realizovalo právě v terminální fázi při péči o umírajícího. Stejný mechanismus u vztahů pomáhá je pocitově uzavřít, udělat tlustou čáru bez potřeby se do nich vracet a doba marného úsilí o záchranu vztahu se pak započítává do „vdovského času“, tedy doporučované přibližně roční pauzy mezi starým a novým vztahem. Když se člověku pak po vztahu zasteskne, tak si řekne: „Já vím, je to škoda, ale nedalo se víc udělat. Vzpomeň si, co jsi všechno pro jeho záchranu udělal, co tě to stálo sil. Prostě je to jako úmrtí v rodině...“ 

Kupodivu tato technika funguje i v těch případech, kdy člověk rozbije vztah svou vinou, i když to bývá složitější a těžší, protože člověka tíží vědomí. „Nebreč, kdybys nebyl debil, nemusel jsi přijít o rodinu a děti…“ Odpustit sám sobě je vždy těžší než odpustit druhému (vidíme to například na autoagresi u potratů a následné neplodnosti: „Já kráva jsem si zabila dítě, po kterém teď marně toužím.“). 

Klientům připomínám i fakt, že vinu, hřích či omyl je možno zpětně chápat jako životní křižovatku. Je to jako na silnici. Někdy uděláme velkou řidičskou chybu, např. nedáme přednost, a nic se nestane. Jindy se i malá nepozornost zvrtne v tragédii. To platí v celém životě – není úměra mezi vinou a jejím následkem. I když se snažíme chyby nedělat, děláme je (errare humanum est – chybovat je lidské) a některé takové chyby nás posílají na životní dráhy, po kterých jsme rozhodně nikdy nechtěli jít, ať je to naše vina, nebo ne. 

Věřící mají výhodu, že to mohou chápat jako přání Boha, který je posílá budovat Boží království na „jiném pracovišti“ (je to užitečné alespoň pro druhé, když ne pro mě – alocentrická motivace). V rámci egocentrického pohledu na svět je pravda těžší se smířit s tím, že musím dožít život, o který jsem se nikoho neprosil a který nemám pod svou kontrolou. Prostě je třeba se chovat k nové partnerce jako k princezně a ne jako k záplatě a trapné náhražce za ztracenou rodinu. Zejména muži totiž nemají po rozchodu problém si najít souložnici, ale mají problém se do ní zamilovat a tak ji povýšit na královnu. Fakt, že ona je miluje, jim připadá bezcenný – muži bývají ve vztazích s převoznicemi deflektory: „Jo, je hodná, ale nemiluju ji.“

Jak na něj zapomenout… 

V partnerském poradenství je proto třeba sledovat, zda má klientův vztah sklon se uzavřít zlomem, protože neukončitelnost vztahu je běžným nešvarem, který trápí lidi celé dekády. Proto je užitečné klienty upozornit, že v psychologii známe techniky, jak pracovat s vlastním prožíváním, aby tento pocit přecvaknutí a tlusté čáry za minulostí spontánně vznikl. Sice to není otázka dnů či týdnů, ale spíš měsíců a roků, nicméně to funguje a člověku zůstává pevná identita vdovce s vědomím, že pro vztah udělal vše. Toto je též jedna z odpovědí na častou otázku klientů: „Jak na něj/na ni mám zapomenout?“