Je nutné si hrábnout na dno...

Není celá zážitková pedagogika vlastně jen náhradou ztraceného světa? Traper, indián nebo středověký rytíř zážitkovou pedagogiku nepotřebovali, měli jí plno v každodenním životě… 

Asi ano, protože naše životní kulisy jsou zcela odlišné – nemůžeme si jít ulovit kance pokaždé, když máme hlad. Ani se dnes neválčí pomocí mečů a kopí. Nakupujeme často na internetu a vojenská technika je bez elektroniky nemyslitelná. Co však má tento pedagogický směr společného se životním stylem dávno minulých časů, to je důraz kladený na realitu více než virtualitu. A pro mě osobně je součástí tohoto oboru rovněž tělesný pohyb v přírodním prostředí. Obojí nám dnes opravdu chybí mnohem více než traperům a rytířům, kteří měli obojího dost.

K čemu potřebují chlapci přechodové rituály? Ve starověké Spartě to bylo jasné, ale dnes? 

Dnes je jich naopak zapotřebí mnohem více, protože zmizely mužské vzory z každodenního chlapeckého prožívání: neúplné rodiny a feminizované školství jsou toho příkladem. Přejít z etapy dětství do mužství je velký úkol plný nejistot a tápání. Strukturovaný rituál umožňuje setkat se s nebezpečím a symbolem smrti, převzít zodpovědnost za sebe, časem třeba i za ostatní. Požitkový a labužnický životní styl plný pohodlí a zajištění však v tomto úkolu nepomáhá – proto je cesta k dospělosti dnes mnohem delší než dříve. Biologickým věkem dospělí jedinci si zhusta dopřávají aktivit, které byly dříve charakteristické pro dětství či mládí. Období mezi adolescencí a dospělostí se rozmazává, dětinské chování zaměřené na bezstarostné zábavy není vnímáno jako dočasný vývojový stupeň, ale jako volba životního stylu. Čtyřicátníci hrající hodiny denně počítačové hry, třicátníci žijící v domácnostech svých rodičů, to jsou ukázky života jedinců, kteří přechod do dospělosti nedotáhli a odmítají za sebe převzít plnou zodpovědnost.