Umění doprovázet

Podle statistik zemře ročně v ČR téměř 30 000 lidí na nádorová onemocnění, z toho zhruba tři tisíce v hospicích. Zbylá většina umírá v zařízeních, která nejsou pro poslední dny člověka určena. Ač u nás fungují již desítky mobilních a lůžkových hospiců, lidé stále tápou.
Kolem nemocného člena rodiny je většinou více lidí a každý z nich má na řešení situace, podobu péče apod. svůj názor. Často se stává, že ve stresu a obavách spolu navzájem své plány nesdílejí (a často ani s nemocným), takže každý dělá něco jiného: někdo zařizuje hospic (ústav, LDN), někdo poptává domácí péči, některý se doma stará o nemocného… I když je to velmi těžké, je potřeba si spolu sednout, probrat, co si přeje nemocný, od toho se odpíchnout a hledat varianty řešení z jednoho bodu. Když se příbuzní uklidní a ztiší, mohou také zjistit, že nemocný „jen“ potřebuje být vyslechnut, často toho moc nechce, ale trápí ho, že se trápí ostatní. Každý člen rodiny vnímá situaci, kdy blízký člověk umírá, jinak emočně a také proces přijímání této skutečnosti se u každého liší. Někdo není schopen přijmout fakt, že již není možná léčba nemoci, shání další nemocnice, terapie, tlačí na konání lékařů, tzv. se nevzdává, ale nemocný by už klidně přijal paliativní péči (léčbu příznaků). Někdo je ze situace tak vyděšený, že není schopen žádné aktivity či pomoci a sám podporu potřebuje. Ideálně je v rodině i ten, kdo přijal reálný fakt, že čas, který s nemocným lze strávit, je omezený, s blízkým otevřeně komunikuje a snaží se realizovat jeho přání.
Rodiny by neměly čekat, až bude péče nebo nějaká akce potřeba – už ve chvíli onemocnění nebo hospitalizace je třeba promýšlet možnosti další péče, domácí, lůžkové, kontaktovat poradenskou linku, navštívit hospic v regionu, prodiskutovat, kdo další může pomoci (příbuzní, přátelé, sousedé)… když přijde změna nebo krize, není čas a energie na vymýšlení a domlouvání, musí se jednat, neboť čas je omezený.