Jak nebýt obětí menší lásky, než si zasloužíte

Zvykly si na to a žijí ve strnulosti, aniž by si uvědomily, že se tak vlastně samy rozhodly. Neboť jejich rozhodnutí se jim stalo zvykem. Pochybují, zda vůbec mají nějakou jinou možnost. Bojí se opustit vězení, do kterého byly uzavřeny. Tyto ženy se nechtěně rozhodly být obětí menší lásky, než je ta, o níž v hloubi duše vědí, že si ji zaslouží. Že jim v tom není dobře, je znamením toho, jak je jejich vlastní život upozorňuje na nesvobodu. A touha po naplněné lásce se hlásí o slovo. Vztahy nelze kontrolovat. Možná jen krátkodobě, když se je snažíme nějak přizpůsobit našemu životu. Jenže integrita, důstojnost, čest a svoboda se jen tak lehce odbýt nedají. Dávají o sobě vědět vnitřním konfl iktem a neklidem. A přestože víme, že na výběr máme vždycky, někdy trvá, než si to připustíme. Pak stojíme před rozhodnutím buď pokračovat v načatém životě dál a trápit se s pokusy o jeho kontrolu, nebo si vytvářet nový život, kvalitnější a respektující naše potřeby. Cyklus emočního „sebezneužívání“, kdy námi lomcuje touha odejít a touha zůstat, se opakuje, dokud nejsme ochotni otevřít se něčemu jinému než tomu, co jsme vytvořili a co důvěrně známe. Dokud si nepřipustíme, že význam změny přesahuje drama věčného kolísání, setrváváme ve vztazích plných závislosti. Téměř vše, co ve vztazích vyvolává problémy – kritika, obranný postoj, soutěživost, silný nesouhlas –, pramení z nedostatku porozumění, akceptování nebo uznání jedinečnosti a výjimečnosti partnera. Nejednou pro zlepšení vztahů stačí pochopit vlastní potřebu nezávislosti a mluvit o ní. Neboť bez sebepřijetí a sebelásky jen těžko bezvýhradně přijímáme druhé. Oni nám totiž zrcadlí to, co nám vadí na sobě. Jen díky úctě a respektu se nám daří vytvářet lepší, hlubší a skutečně posilující vztahy. Jedna věc je cítit se šťastní a plní energie, ale skutečně naplnění se cítíme až tehdy, když se nám vrací zpět to, jak se dokážeme s nadšením o naši energii podělit s těmi, na nichž nám záleží a které máme rádi takové, jací jsou.