Ne/normální

Když vám přišla nabídka hrát hlavní roli – ženu s bipolární poruchou, byla první reakce „super, to je ale zajímavá role!“, nebo spíš „proboha, mám hrát cvoka…“?

Daniela: To je samozřejmě výzva. Herecká, i pokud jde o můj osobní život. Protože mezi námi v showbusinessu se pohybuje dost lidí, kteří nějakou psychickou poruchu v malé míře – někteří ve větší –mají. Výzva tedy spočívá ve snaze pochopit lidi, kteří něčím takovým trpí, nastudovat si příznaky, které se objevují navenek, ale i ty, které se oni snaží skrývat. Pochopit jejich situaci. A mě to zajímá, protože mě zajímají lidi. 

Takže je z vás nakonec takový malý psycholog…? (smích)

Daniela: To ne, to bych si vůbec netroufala… Ale ráda si ještě něco načtu. Viděla jsem to představení a je velmi zajímavé. Ta paní, postava, kterou budu hrát, působí ve svých jasných chvílích velmi sexy, velmi inteligentně, je vzdělaná, dokázala vychovat děti, má dobrý a zdravý vztah s manželem, ale v okamžiku, kdy se nemoc projeví, je najednou všechno jinak. Ale není to takové to bláznovství, kterého bychom se měli bát. Je to jenom nějaká neočekávaná, přemrštěná reakce. Takže to mě zajímá, takovou roli jsem ještě nehrála a strašně se na ni těším. Bude to jedna z nejtěžších rolí v mém životě – pěvecky i herecky.

Když se nad tím zamýšlím, tak marně pátrám po nějakém výrazném filmovém či divadelním ztvárnění duševního onemocnění u nás…

Daniela: Všichni si dělají názor podle filmu Rain Man, což byl velmi romanticky podaný příběh o autistovi s převážně dobrými vlastnostmi. Ale já si myslím, že je potřeba ukázat, co duševní onemocnění znamená pro rodiny, totiž kompletní změnu života. To si málokdo uvědomuje. Ten, kdo má poruchu, je jeden. Ale pak tu jsou jeho nejbližší – rodina –, jsou tu příbuzní, kolegové, kteří se s tím musí srovnávat, a životy všech lidí okolo to nějak změní. A v tom je náš muzikál skvělý, protože tenhle pohled přiblíží i běžným lidem jako já, kteří se s takovou situací setkávají málo nebo vůbec. A mohou mít předsudky, nebo přímo strach. Takže je to muzikál pro nejširší veřejnost.  

Kolik je za takovým muzikálem práce? Kolik času uplyne mezi okamžikem, kdy jste ten muzikál viděl a řekl si, že by stálo za to ho uvést v Praze, a chvílí, kdy se tak opravdu stane?

Tomáš: Zákulisí je věc, která mnoho lidí zajímá, a já o tom paradoxně mluvím dost nerad. 

Proč?

Tomáš: Protože divadlo je jedna velká iluze a to, co je pod pokličkou, celý ten proces, by měl zůstat divákovi skryt, i když je v dnešní době samozřejmě velmi atraktivní a nakonec i docela potřebné zveřejňovat skoro všechno z příprav. Produkce je samozřejmě poměrně velká, často nezáživná dřina, než dáte všechno dohromady. V tomhle konkrétním případě je to pět let od okamžiku, kdy jsem si řekl, že Next to Normal by tu měl být. V té době jsem se podílel produkčně na české verzi muzikálu RENT, přičemž vznikl náš spolek art4rent, který vedeme společně s Markétou Schröckovou. Před dvěma lety jsme jako svou domovskou scénu definitivně pojali Divadlo Na Prádle, v tu dobu se dal dohromady několikaletý dramaturgický plán, ale samotné přípravy na tento titul se soustředily do posledního roku. A kdybych teď měl popisovat, co všechno se musí stát, aby se nakonec uskutečnila premiéra, zbyl by nám prostor už pouze na to (smích). 

Daniela: A jak jsi na tenhle titul vlastně přišel, já to taky nevím…

Tomáš: Jsem dost zapálený fanda muzikálů, takže se pravidelně rozhlížím, co se ve světě hraje, a objíždím divadla, je to moje záliba, ale teď už i součást práce. I tento muzikál jsem viděl, dokonce v několika zemích. Ale hluboce ve mně začal rezonovat až v době, kdy mi onemocněla máma. Ta příběhová paralela je v naší rodině dost podobná, i když my prožívali problém s jiným druhem nemoci. Každopádně díky tomu dokážu tento text ocenit skutečně do hloubky a musím říct, že vše je napsáno neuvěřitelně autenticky. Podle mě zde mají diváci opravdovou možnost zjistit, co znamená mít v rodině psychicky nemocného člověka. A není to vždycky jen naprostý blázinec, ve společnosti panují velké předsudky, které má tato hra možnost zbourat. 

Vy ale v tom muzikálu hrajete velmi kladnou postavu lékaře-psychiatra. Obávám se, že takové štěstí na lékaře nemá každý…

Tomáš: Lékař, kterého budu hrát, není myslím ničím výjimečný. Zajímavé však je, jak ho vidí Diana. Tím se ale nechte překvapit. Každopádně psychiatrie je podle mě obdivuhodný obor, lidská psychika je naprosto nevyzpytatelná, mozek a jeho fungování neuvěřitelně složité – přes všechen pokrok dodnes není zcela prozkoumáno. Navíc se zdaleka ne všechny psychické poruchy dají opravdu vyléčit, většinou je lze jen usměrňovat, mírnit pomocí různých léků, což často znamená také dlouhodobé experimentování, než najdete ten skutečně účinný. Česká psychiatrie je na vysoké úrovni, máme mnoho prvotřídních lékařů, před kterými smekám klobouk, ale samozřejmě není lékař jako lékař. 

Daniela: A ty vlastně nehraješ jen jednoho doktora, ale dva nebo tři. Je tam dobře zpracované, že ne každý doktor si s tím pacientem rozumí, ne každý doktor si s ním umí poradit, uvádí se tam několik případů léčby, která se nezdařila, a nakonec se tam ukáží – a nebudu prozrazovat více – i jiné způsoby léčby. To je myslím docela reálné, není to žádná pohádka. Ale nechci děsit čtenáře, on je to vlastně příběh normální ne/funkční rodiny, jakou známe úplně všichni, ale zároveň je tam spousta momentů, které jsou vtipné, optimistické, je tam romantika, je tam láska, naděje, je tam všechno, co přináší život. Navíc od začátku do konce s fantastickou hudbou, kterou bude hrát živá kapela.

Měli jste možnost vidět třeba i „vnitřnosti“ psychiatrických nemocnic? 

Tomáš: Průběžně navštěvujeme různá zařízení. Kromě samotného muzikálu chystáme totiž i tolerantní osvětovou kampaň k duševním onemocněním s názvem „#jsemnenormalni!?“. Nejen k bipolární poruše, ale k duševnímu zdraví obecně. Máme dobrou spolupráci s NUDZ, Psychiatrickou léčebnou Bohnice a mnoha dalšími lékařskými i pacientskými organizacemi. Tenhle problém se může týkat každého z nás. Prakticky u každého se může objevit nějaká forma duševní nemoci. Stačí jen spouštěč, což může být jakákoliv drobnost.  A mnoho psychicky nemocných žije mezi námi. Často to dlouho nepoznáte, ale pak si najednou na někom všimnete něčeho opravdu podivného, třeba jen na chvíli, než to odezní. Cílem kampaně je tedy rozšířit povědomí o duševním zdraví, s tím spojit větší toleranci a pokládání otázek typu „co vlastně je, nebo není normální?“ Chystáme různé formy, kterými chceme oslovit širokou veřejnost, například besedy s odborníky nebo guerillovou kampaň „Otoč se k normálnosti“, přičemž vyzveme veřejnost k podpoře jednoduchým aktem, kdy si v určitý den oblečou svršek naruby. 

A odezva ze strany lékařů?

Tomáš: Všichni nám vycházejí velmi vstříc, za což jsme vděční. Osvětová kampaň není sice nic revolučního, avšak díky spojení s muzikálem snad bude atraktivnější a doufáme i v širší dopad. Vše ukáže čas. A samozřejmě budeme vděční za jakoukoliv podporu a pomoc veřejnosti i jednotlivců.

Divadlo Na Prádle je docela malé, není to škoda, že muzikál neuvidí víc diváků?

Tomáš: Je to velmi komorní scéna, ale to nás právě odlišuje, a navíc na ni přenášíme dost intimní příběh, takže mu mnohem více bude slušet menší prostor. Diváci nám jsou velmi blízko, uvidí každý pohyb v obličeji, nepřehlédnou vůbec nic, v tom vidím možnost autentičtějšího zážitku. V takovém prostoru jste skoro součástí hry, fyzicky se dotýkáte. Kolik to uvidí lidí, je vždycky velká otázka, přáli bychom si hrát co nejdéle. Věřím a doufám, že si nás diváci najdou, to dílo stojí za to, podobný muzikál tu nebyl a odhaduji, že po nás hned tak zase nebude. 

Vy máte ve svém okolí někoho s psychickým onemocněním?

Daniela: Znala jsem třeba Petra Muka, kterého zdravím do nebe. A já sama mám panickou hrůzu z létání a z konkurzu. Tam trpím přímo paranoiou…

Takže nelétáte?

Daniela: Létám, jsem bojovnice. Ale mám kolegyně, které odmítly třeba hrát v českém divadle v Chicagu, protože létání prostě nedají.  

Ovšem ten strach z konkurzu, to bych nečekal…

Ano, lékař mi dokonce pro podobné případy předepsal Xanax. Ale jinak přemýšlím, co dělat, třeba na konkurzy chodit co nejčastěji.

To pomáhá?

Ne… (smích). I tam si prostě vezmu Xanax. Nebylo tomu jinak i při konkurzu na Ne/normální.

Tak to vám možná pomohlo dostat tu roli, ani jste nemusela moc hrát…

Tomáš: Ano, to byl samozřejmě hlavní důvod, proč jsme Dance roli dali (smích). Ne, teď vážně, Danka se nám přiznala, že je natolik nervózní, že si vzala tabletku. Nicméně my jsme věděli už před konkurzem, že ona je pro tuto roli naprosto ideální. Konkurz byl vlastně jen taková formalita. 

Daniela: Tak děkuji… 

To by mě skutečně nenapadlo, že herec může mít strach, nebo přímo paranoiu, z konkurzu. 

Daniela: Já mám hrozně nepříjemný pocit, když něco předvádím před nějakou komisí, která mě má hodnotit. Když něco hraji před diváky, kteří přijdou dobrovolně, na mě, a já to mám nazkoušené, je to jiné. 

Pamatuji si, jak mě překvapilo, když jsem se kdysi dozvěděl, že i herec může být introvert.

Daniela: Spousta mých kolegyň trpí úplnou sociální fobií. Ony se v práci totiž setkávají s tolika lidmi, že když mají pak jít někam na party nebo jen na skleničku, či na kafe, tak jsou radši doma, zhasnou, jsou samy, potichu, a nikam nejdou.  Nechtějí se zase líčit, oblékat, řešit, cítit hodnotící pohledy… Takových je opravdu mnoho. 

Tomáš: Přiznám se, že to mám sám hodně podobné. Ale herec obecně bývá zvýšeně citlivý, díky tomu má možnost pracovat s emocemi, pro někoho to nakonec může být i jakýsi ventil, který se na jevišti otevře a po představení se opět zavře. Navíc divadlo je odedávna prostředí, které přitahuje různě podivné lidi. 

Daniela: Ano, odlišnost vítána. U herců…

Není těžké s takovým kolektivem pracovat?

Je to těžké, ale i pestré a zajímavé. A každý správný režisér by měl být trochu psycholog. Tedy spíš hodně… 

Pravda, tam asi nějaký silový přístup moc nefunguje.

Moc ne. Jsou i tací, ale daleko víc funguje, když se režisér snaží lidem porozumět a umí je propojit.

Tomáš: To máme do jisté míry možnost ovlivnit už při výběru. Pokud je to možné, vždycky usilujeme o sestavení kolektivu, který si bude lidsky rozumět, není to jen o schopnostech. Pak může vzniknout něco, co je dobré, někdy přímo výjimečné. Stačí jeden člověk, který nepůjde stejnou cestou, a všechno se může pokazit. 

Daří se to? Nebo jste se někdy museli s někým rozloučit?

Nikdy slunce nesvítí pořád, ale ještě se nám nestalo, že bychom se neshodli tak, abychom museli někoho vyhodit. Ovšem my děláme komorní projekty, máme šest herců, z nichž jeden jsem já (smích), v tom je to jednodušší, ale zároveň jsou vyšší i nároky. V nějaké velké produkci, kde máte na jevišti třeba desetkrát tolik lidí, je situace jiná, tam opravdu není možné usilovat o naprosté souznění, aby si všichni nakonec řekli: „Jedeme spolu na dovolenou!“