Naše přežití ve světě je dáno schopností osobně růst

Zkusme si na začátek představit běžnou pracovní realitu. Práce, kterou dřív zvládali dva až tři lidé, spočívá na bedrech jednoho. Méně prostředků na pracovní úkoly, připočítejme časový tlak a máme tu zahlceného člověka. Ale na to, abyste se naučili něco nového nebo se rozvíjeli, potřebujete chvíli s prací přestat. Koučovat člověka v takové atmosféře vede často k uspěchaným a nevyrovnaným zásahům. Jde to vůbec změnit? 

Jak chápeme rozvoj

Rozvoj lidí je často chápán jako krátkodobá změna, např. „vyškolení“ v určité technice. „Aby se můj manažer naučil lépe zvládat konflikty,“ zní zakázka od šéfa. „Abych uměl líp zvládat čas, co věnuju práci, a nešidil rodinu,“ dozví se kouč od manažera. Po pár setkáních s koučem nebo po školení ale zjistíme, že k žádné změně nedošlo a získané dovednosti neumíme použít. 

Jennifer G. Berger tvrdí, že bychom se měli soustředit na trvale udržitelný profesní rozvoj. „To znamená, že co se naučíme, se nevytratí, ale je propojeno se způsobem, jakým daný člověk vytváří smysl. To může změnit, čeho tento člověk bude schopen v budoucnosti.“ Jinými slovy, když se v práci učíme, mělo by to mít přínos pro organizaci a zároveň podpořit člověka samotného. „Nemluvím o pořádání kurzů potápění nebo o tom, že se vás někdo na výjezdním zasedání zeptá na vztah s vaší matkou. Mluvím o chvíli, kdy jsou naše základní potřeby zajištěny: o potřebě něco se svým životem udělat, zanechat odkaz, propojit se druhými a s jejich názory a pomoci jim dosáhnout jejich životního cíle.“ Umožnit růst je podle Berger klíčem k řešení nejen současných problémů, ale i těch, které leží v budoucnu. Ve dramaticky rychle se měnícím a stále složitějším světě totiž nebude stačit, abychom uvažovali stále stejně.  A to se týká i těch, kteří růst u druhých podporují – koučů.