Chodíme po světě se smrtí v závěsu

Když jsem se jako malý kluk s brašničkou na zádech vracel jednou ze školy domů, chtěl jsem se jako každý den zastavit na kus řeči se sousedovic irským setrem Cirem. Ten ovšem ten den vypadal divně. Nějak se motal, občas vyskočil do vzduchu a zas spadl na záda na zem. Byl celý divný. Pak mi soused hajný řekl, že to odpoledne chcípl, prý infarkt. Byl to krásný lovecký pes. Z těch dob mám pro irské setry slabost. Každopádně ten den jsem viděl umírání v přímém přenosu.

Matka nám sourozencům často posílala sms: „Táta má dneska pohřeb.“ Dlouho mi coby synovi varhaníka unikala absurdita těchto zpráv. Sám jsem jako ministrant či varhaník měl za život minimálně asi 300 pohřbů, což je zkušenost, která chybí nejen mým dětem, protože tradiční pohřby zkrátka vymizely. Za obyčejnou mši jsme my ministranti dostávali korunu, za pohřeb 5 Kčs. Pravda, žádné rito to nebylo, ale lepší než drátem do oka. Pohřby jsem moc nemiloval, ovšem ne proto, že tam byli mrtví a smutní pozůstalí, ale že jsem musel chodit s křížkem před funusem (odtud známé přísloví). Ani to mi ale nevadilo proto, že na mě lidé civěli, ale hlavně proto, že jsem musel jít pomalu před kapelou pana Jírovce, která vydávala takový kravál, až mi to trhalo uši. Tak jsem jim utíkal i s křížkem na sto honů směrem k hřbitovu, kde jsem už konečně mohl odpočívat v pokoji.


Placená zóna

Jeroným Klimeš