Spravedlivý mezi národy

Neznámá ves, neznámé děti, neznámý otec kdesi po Evropě splácí hypotéku. Je večer a všichni jsou již znaveni. V ložnici je vedle matky jedno volné místo. 

Přízemí: Syn: „Mamí, můžu spát u tebe?“ 

Matka: „Jasně.“ 

O deset minut později v patře sestra zjišťuje, že syn spí v ložnici. Propadá hysterii, protože chce také spát v ložnici a protože to není spravedlivé a protože se to vůbec NEDOMLOUVALO. Syn namítá, že si prostě řekl první. 

Dcera: „Ale to se musí DOMLUVIT!“ 

Matka v přízemí vyklízí myčku. Slyší dceru plakat z patra, že se to mělo DOMLUVIT a ne hned rozhodnout a že to není spravedlivé.

Matka je již také unavená, empatie nemá na rozdávání, do sporu tedy raději nezasahuje. 

Syn vydrží pláči vzdorovat jen chvíli. Rezignovaně rozhoduje, že si tedy do ložnice přinese karimatku a ať si holt sestra vleze do manželské postele. 

Ale dcera vůbec neříká děkuji – dál naříká, že se to musí DOMLUVIT a že je bratr hloupej, protože nechápe, že se to má DOMLUVIT, a že je prostě hloupej. 

Do přízemí je slyšet stereo pláč syna i dcery.

Matka – nyní již zcela prosta jakékoliv empatie – letí po schodech nahoru. Aha – dcera je ve vaně, vůbec neví, že bratr dávno ustoupil. Vůbec ho totiž neposlouchá a nevnímá, dál vede svůj útok všemi prostředky.

V ložnici na karimatce pláče syn, protože je hloupej, sestra to řekla. Navíc mu zrovna ve škole nejde čtení, další důkaz, že je hloupej. Chytrej už nikdy nebude, nebudou kamarádi, nebude nic. Tma a zmar.

Hysterie vrcholí na všech frontách.

Matka posílá dceru spát do jejího pokoje, formulací značně odlišnou od vět ve výchovných příručkách. 

Bere do náručí syna a snaží se zklidnit jeho pláč a utrpení. Moc se to nedaří. Pláč trvá asi půl hodiny, syn trvá na tom, že je beznadějně hloupej. Následně se syn ptá, zda matka půjde za dcerou. Naléhá, ať tam jde.

Asi chce být sám.

Matka tedy jde za dcerou. Ptá se, kde se stala chyba. Snaží se vysvětlit význam slova domluvit. Vysvětluje, že se zlobí, protože si dcera na bratrovi vylila vztek a protože obě ví, že se nechtěla domlouvat, ale prosadit svou.

A vtom, dupy dup, v pokojíku je rozzuřený syn: „Poslal jsem tě za ní sem, abys ji taky přitulila, ne abys jí nadávala, jasný? A už o tom nebudeme mluvit! Vobě spát!“