Jedineční

Oslovila jsem neslyšícího Vladimíra, prakticky nevidomou Nicole a vozíčkářku Terezu. Našla jsem společný termín. Aby ale bylo všechno autentické a nikdo z nich si nenačítal, jak má komunikovat s ostatními, dopředu jsem žádnému z nich neřekla, co se bude dít. Dala jsem si s nimi schůzku, ale nevěděli, že na ni přijdou kromě mě ještě další dva lidé. S různými handicapy… 

Scházíme se na Florenci. Nejdřív vidím neslyšícího Vláďu. O kousek dál stojí prakticky nevidomá Nicole. 

Jdu je představit. Nicole podává Vláďovi ruku: „Dobrý den! Já jsem Nicole.“ 

Nicole Vláďu nevidí, on ji neslyší. Pomocí prstové abecedy Vláďovi ukazuji, že se jmenuje Nicole. Ne že by její jméno neuměl odezřít. V odezírání je Vláďa dobrý. Ale je blonďatou Nicole unešený.

„Je krásná!“ znakuje Vláďa.

„To máš pravdu,“ usmívám se. A hned se zarazím. Nicole nevidí, co Vláďa znakoval. A zatímco mi Vláďa znakoval, že je krásná, ona slyšela jen mou odpověď, že má Vláďa pravdu…

A tak Nicole tlumočím, jaký kompliment jí Vláďa složil. 

„Jé, to je od něj moc milé, děkuji,“ zardí se Nicole. A já Vláďovi tlumočím, že Nicole děkuje. I když… To, jak se červená, mluví samo za sebe…

Z Florence vyrážíme metrem na Budějovickou, kde máme sraz s vozíčkářkou Terezkou. Jak vstupujeme do vagonu metra, Nicole mi říká: „Veru, nevím, co plánuješ… Ale hlavně mě tady s Vláďou nenechávej, nesmíš mi utéct… Jak bychom se domluvili? Já bych ho neviděla, on by mě neslyšel…“ směje se Nicole.

V metru je tlačenice, přistupuje stále více lidí… Vláďa kroutí hlavou, nelíbí se mu, že si nemá kam sednout. A do toho Nicole, po jednom prudkém zabrždění vagonu komentuje: „Ježiš, jestli se tu zřítím s tou bílou holí… To bude ostuda…“ 

„Neboj, je tu vagon plný lidí, ti by tě zachytili…“ popisuji jí, aby si lépe dovedla představit, jak moc je vagon nacpaný.

Přesouváme se za vozíčkářkou Terezkou. Když už jsme na místě, vytahuji mobil, abych jí napsala, že jsme dorazili. A mezitím vidím esemesku, kterou mi poslala pár minut předtím, když jsme jeli metrem. 

„Vybila se mi baterie v elektrickém vozíku! Naštěstí je doma přítel, takže mě doveze na mechanickém. Omlouvám se za komplikaci, budu mít chvilku zpoždění.“

Nevidět, neslyšet nebo nechodit?

O pár minut později se scházíme i s vozíčkářkou Terezkou na smluveném místě. A teprve tam všem vysvětluji, proč jsme se sešli.

„Často se mě lidé ptají, jaký handicap je nejhorší… Jestli je největší tragédie nevidět, neslyšet nebo nechodit. Proto mě napadlo, že bych vyfotila sérii tří fotek, která by názorně ukázala, že nemá cenu srovnávat. Že každý handicap má svá specifika. Chtěla jsem ukázat široké veřejnosti, že každé postižení představuje bariéru. A právě když si tu bariéru uvědomíme, lépe si uvědomíme, jak můžeme jako většinová společnost pomoci…“

„To je skvělý nápad!“ jásá Nicole. „Také se setkávám s tím, že zdraví lidé mají tendenci poměřovat jednotlivé handicapy a srovnávat je. Tímhle můžeme ukázat, že to prostě nemá smysl… A že by se naopak měli naučit, jak lidem s tím kterým postižením pomoci.“

Jako první fotíme fotku s názvem Fyzická bariéra. Nicole a Vláďa stojí na schodech, Terezka s mechanickým vozíkem se na ně smutně kouká zezdola…

Když se chceme vrátit zpátky do metra, že pojedeme na Vyšehrad, Terezka se na nás obrací, že si dáme sraz až na nástupišti, že musí jet výtahem.

„Pojedeme s tebou,“ navrhuji. Nicole přikyvuje, Vláďovi znakuji, že pojedeme výtahem s Terezkou. 

S bílou holí na eskalátorech

„Paráda, aspoň se projedu výtahem, normálně jezdím na eskalátorech,“ usmívá se Nicole. Vláďa kroutí hlavou a diví se, že si Nicole s bílou holí troufne na pojízdné schody. 

„To není tak těžké,“ říká Nicole. A já to tlumočím Vláďovi. A ten jen uznale pokývá hlavou.

Jak se naše skupinka přemisťuje metrem, připadám si jako v divadle. Ale ne jako divák. Spíše jako herec, který stojí na pódiu a všichni čekají, co se bude dít…

Když chci mluvit s Terezkou, shýbám se k jejímu vozíku, abych na ni nekoukala seshora. Jakmile s Terezkou začnu mluvit, už chce Vláďa vědět, o čem se bavíme. A tak mu to znakuji. A tím, že znakuji, nemluvím. Je ticho. A cítím, že musím okamžitě zasvětit Nicole. Té se zase snažím všechno, co vidím, názorně a barvitě popsat…

Cestující, do té doby v jakési letargii a unavení z práce, při pohledu na nás ožívají. Kulí na nás oči, dychtivě hltají informace… A nejvíce jsou v šoku z toho, když vidí, jak se Nicole s bílou holí baví s neslyšícím Vláďou. Nicole se na něco zeptá, já to Vláďovi znakuji, Vláďa znakuje odpověď a já to Nicole tlumočím.

Dostáváme se na Vyšehrad, kde je nádherný výhled. Tady fotíme fotku s názvem Vizuální bariéra. Vláďa a Terezka automaticky v úžasu koukají na panoramata, která jim výhled poskytuje. Mlčky se dívají, kochají se…

Lovím v batohu mobil, abych je mohla vyfotit. A do toho přichází dotaz od Nicole… „Veru, kam si mám stoupnout? A kam se mám koukat?“

„Tamhle!“ ukazuji automaticky, zatímco lovím mobil…

„A to tamhle je prosím kde přesně?“ směje se Nicole. Rozesmálo to i Terku. Jen Vláďa zmateně kouká a netuší, o čem si povídáme… A já si uvědomuji, jak paradoxní ta situace je. Fotíme sice scénku s výhledem, kde má být ukázána vizuální bariéra… Ale samovolně narážíme i na tu komunikační…

Když dofotíme, automaticky jdeme s Vláďou a Nicole ke schodům… Terezka nás upozorňuje, že když chceme jet zpátky na Budějovickou, musíme se svézt zpátky na I. P. Pavlova, vystoupit z metra, přejet nástupiště do druhého směru a pak teprve můžeme pokračovat na Budějovickou.

Peníze podle vroubků

Míříme do Terčiny oblíbené kavárny. Při placení všichni vytahujeme peníze. Platí Vláďa, Terka, já… Vláďa čeká, jak bude platit Nicole… A znakuje mi otázku: „Jak pozná, co je to za peníze?“

Tlumočím Nicole Vláďovu otázku. „To je jednoduché,“ usmívá se. „Podle vroubků na mincích. Koruna má takové čárky, dvoukoruna hranaté plochy, pětikoruna je bez vroubků…“

S kávou a horkou čokoládou se přemisťujeme do parku, kde fotíme při západu slunce poslední fotku. Sociální bariéru.

„A má to být reálné? Máme se bavit o skutečných věcech?“ ptá se Terezka.

„No jasně! Jako byste se s Nicole potkaly a jen tak klábosily…“

Holky si začínají povídat, kde bydlí, Nicole mluví o svém příteli, Terezka o tom svém, který ji po celé odpoledne vozí na mechanickém vozíku…

Po chvíli focení slyším: „Ty jo, máme si toho tolik co říct! Zajdeme si někdy na kafe, co říkáš, Nikčo?“ ptá se Terka. „Jasně. Moc ráda. Propojíme se přes Facebook a domluvíme se…“ 

„Je to paráda, nahlédnout do světa jiného handicapu,“ pochvaluje si Terka, která má stejně jako Nicole ráda různé filmy. 

Vláďa také. Ale jako neslyšící se na ně moc nedívá… Zatímco lidé, kteří jsou nedoslýchaví, chodí do kina na filmy s titulky, Vláďovi by to moc nepomohlo. Je neslyšící, jeho mateřským jazykem je český znakový jazyk a čeština je pro něj cizím jazykem. Filmům s titulky by nerozuměl.

Proto holkám tlumočím, že on se nejraději dívá na ČT 2 na Zprávy v českém znakovém jazyce. „Ty jsou pro mě jediným zdrojem informací,“ znakuje Vláďa. A na tváři se mu zračí smutek…

Informační svět. Informační bariéra pro neslyšící

A lze se mu divit? V dnešní informační době si každý může informace přečíst na internetu nebo v novinách, podívat se na ně v televizi, poslechnout si je v rádiu. 

Když jste však neslyšící, v televizi máte k dispozici jen velmi omezené množství zpráv, které jsou tlumočené do znakového jazyka, rozhlas si pustit nemůžete, zprávám v novinách a na internetu, které jsou v češtině, moc neporozumíte… 

Když jezdím s projektem Jsem jedno ucho na besedy na střední školy s lidmi se sluchovým handicapem, studenti kolikrát sami od sebe očekávají, že neslyšet není tak hrozné. Říkají, že daleko horší je nevidět („Milujeme cestování! Proč bychom jinak cestovali, když bychom nic neviděli?“) či být upoután na vozík („To bych nemohl hrát fotbal!“)

Pak ale stačí hodinová beseda, aby studenti svůj názor přehodnotili. Najednou zjistí, že být sluchově handicapovaný rovná se informační bariéra. Sociální bariéra. Na konci besedy tak sami říkají, že si ani neuměli představit, jak izolovaní jsou v dnešním informačním světě lidé se sluchovým handicapem. 

„Takže kdybych si měl po této besedě vybrat… Nevím, kdybych musel, jestli bych byl radši nevidomý, nebo vozíčkář. Ale jedno vím jistě. Nechtěl bych být neslyšící…“ řekl nám jeden ze studentů.

Jenže… Terka, Nicole a Vláďa jsou důkazem, že nemá smysl porovnávat. Srovnávat. Litovat…

Stačí jen vědět, jak pomoci.