Když šéfuje psychopat

Podnik dostal nového šéfa a začaly se dít věci. Společnost patřila ke špičce, teď za konkurencí rychle zaostává. Nakonec se po pár letech ocitá na dně a prakticky přestává fungovat. Důvod? Šéf je psychopat. Podnik vlastně ani neřídí. Nechává i důležitým věcem volný průběh, a když už je nucen učinit rozhodnutí, chová se jako diletant. Schůzuje se sice často, ale se zlou se potáže každý, kdo na jednání projeví vlastní názor.  Šéf dává od začátku jasně najevo, že tohle v žádném případě nestrpí. Pokud mu lidé nepřikyvují, tak je k tomu nevybíravými prostředky donutí. Často to však ani není zapotřebí, protože se přednostně obrací na mladší, nízko postavené a málo zkušené pracovníky. Těch, kteří by mu mohli skutečně dobře a kvalifikovaně poradit, se vůbec neptá.

Výtah nahoru

Nový šéf sice „šéfuje“, ale podnik ve skutečnosti nevede. Když měli zaměstnanci později charakterizovat stav, v jakém se firma ocitla, volili nejčastěji slova jako „bez vedení“ nebo „rozpad organizace“. Novému šéfovi stále zoufalejší stav podniku nijak nevadí. Šéfovskou pozici chápe jen jako „přestupní stanici“ na vyšší a lukrativnější posty. Ředitelování firmě se podle jeho názoru bude skvěle vyjímat v profesním životopise, s nímž hodlá proniknout do vrcholné politiky.  

Navenek prezentuje nový šéf dění ve firmě jako úspěch. Během tří let provede dokonce dvě reorganizace. Ani jedna nepřinese zlepšení. Dobře fungující organizace se rozpadá před očima. S ekonomickými výsledky podniku to jde od desíti k pěti. Lidé ztrácejí motivaci a rezignují. Mezi řadovými zaměstnanci podniku zavládne cynismus. Pro mnohé představuje práce pod novým šéfem tak silný stres, že se jim to podepíše na zdraví. Řada lidí je nemocná a s návratem do zaměstnání nijak nepospíchají. Často není k mání v podniku ani šéf, ale bezprostřední podřízení se za jeho nepřítomnosti bojí přijmout jakékoli rozhodnutí. Pracovníci houfně odcházejí, nově přijaté náhrady dlouho nevydrží. Lidé dávají výpověď dokonce dřív, než si stačí najít jiné zaměstnání. Mají jediné přání: „Hlavně co nejrychleji pryč!“

Přišel vám popis situace ve firmě ovládané psychopatem povědomý? S vysokou pravděpodobností se netýkal vašeho pracoviště. Takhle totiž popsal britský psycholog Clive Boddy z londýnské Middlesex University Business School osud jedné britské charity, kterou psychopatický ředitel dovedl k totálnímu kolapsu. Boddy ve své analýze publikované ve vědeckém časopise Journal of Business Ethics konstatuje, že role psychopatů při páchání kriminálních činů dlouhodobě přitahuje pozornost psychologů i psychiatrů. Odborná literatura nabízí spoustu jednotlivých případů i celkových náhledů na tuto problematiku.

Odolní psychopati

„Podnikoví psychopati“ se ale takovému zájmu netěšili.  Psychologové se o ně začali hlouběji zajímat až po světové finanční krizi z roku 2008. Ta postavila vědce před nepříjemnou otázku: „Jak je možné, že v tolika firmách převládly podmínky pro naprosto bezostyšné porušování i těch nejzákladnějších etických norem?“

Podnikoví psychopati patří k mistrům machiavelliánské manipulace. Pomocí nejrůznějších intrik, podrazů a podvodů se dostávají na vedoucí místa, i když pro takovou práci nemají potřebné schopnosti a předpoklady. Jsou si dobře vědomi svých slabin, a právě proto nepřipouštějí ani náznak odlišných názorů, či dokonce kritiky. Za nejlepší obranu považují útok. Své podřízené systematicky zastrašují, zneužívají a tyranizují. Jsou to bezohlední sobci. Na druhých jim ani v nejmenším nezáleží. Jednají bez skrupulí, nezatěžují se zásadami slušného chování ani základními etickými normami a často neberou ohled ani na předpisy a zákony. Navenek ale dokážou psychopati poměrně dlouho udržovat „image úspěšnosti“. Rozesílají tiskové zprávy, maily, tweety, kterými se snaží přesvědčit okolí, že podnik pod jejich vedením vzkvétá. Z pracovišť, která svou nekompetentností zdevastovali, odcházejí na vyšší, vlivnější a lépe honorované posty dřív, než se následky jejich psychopatického stylu řízení provalí.

U psychopatů byla dobře zdokumentována vysoká odolnost vůči stresu. To může být podle Clivea Boddyho jeden z důvodů, proč se dostávají do vedoucích funkcí častěji než normální lidé. Na vině jsou však podle britského psychologa i výběrová řízení, která jen málokdy berou v potaz osobnost uchazečů. Často tak vyhrávají konkurzy „úspěšní“ psychopati, které z předchozího pracoviště provází jimi vytvářená falešná „pozitivní image“.

„Typický psychopat vytváří na pracovišti spoustu zmatků a obvykle štve jednotlivé lidi proti sobě,“ říká australský forenzní psycholog Nathan Brooks z Bond University. „Pro psychopata je jeho působení ve vedoucí funkci hra, v které jde za vítězstvím zcela bez skrupulí a ochotně pro něj porušuje etická a morální pravidla. Jde mu jen o to, aby se v dané organizaci dostal na místo, po kterém touží, a o to, aby ovládal všechny ostatní.“

Psychopat psychopatu bratrem?

Kupodivu se najdou podřízení, kterým šéf-psychopat vyhovuje a mají ho dokonce raději než šéfa se standardní osobností. Psychopaty ve vedoucích funkcích mají rádi podřízení, kteří sami vykazují silně psychopatické rysy osobnosti. Ukázalo se to ve výzkumu mezinárodního týmu vedeného Charlice Hurstovou z americké University of Notre Dame, který měřil míru projevů psychopatie u čtyř stovek zaměstnanců obchodních řetězců a jejich šéfů. Zaměstnanci s výraznými projevy psychopatie hodnotili psychopatické šéfy mnohem pozitivněji než ostatní zaměstnanci. Dokonce pod vedením psychopatů pracovali s vyšším nasazením a elánem a podávali lepší pracovní výkony než pod vedením normálního šéfa. Mohlo by se zdát, že psychopati jsou s to vytvářet výkonné kolektivy, ale to je omyl. I v takovém kolektivu platí, že pro psychopata je hlavní jeho osobní úspěch, a za tím jde „přes mrtvoly“.