Svět z fotobanky

V Rodině a škole využíváme služeb jedné americké fotobanky, jejíž nabídka mě v posledních letech poněkud iritovala. Když jste zadali požadavek typu „první den školy“, „třídní výlet“ nebo „žáci v knihovně“, vyjely vám snímky, které mi připomněly momentky ze sovětského tábora Artěk, jež svého času povinně zdobily učebnice ruštiny. Blonďáka držel za ruku černoušek, který se vedl se šikmookým chlapečkem a arabskou holčičkou, jež vezla na vozíku spolužačku z Izraele s Downovým syndromem. Chápu, že Amerika je tavicím kotlem národností, ale jak tím chcete ilustrovat projektový den na základce v Senohrabech u Říčan? A ještě jsem v podtextu těch snímků cítil befel politické korektnosti…

Jenže pak jsem začal vést kurz češtiny pro cizince na jedné pražské základní škole v centru města. Školu navštěvuje čtyři sta dětí, z toho osmdesát cizinců. V jedné skupině se sešly děti z Vietnamu, Ukrajiny, Ruska, Mongolska, Rumunska, Jordánska a Nigeru. Nepochopíte to, dokud na vlastní oči neuvidíte bílou křídu v černých prstech, dokud neroztrháváte rvačku Ukrajince s Jordáncem, protože jeden na druhého ukázal „fakáčku“, dokud vás dívenka z Ulánbátaru nerozesměje žádostí: „Prosím, můžu jít do záchoda?“ Když probíráte vyjmenované slovo obyčej, zjistíte, že na Zakarpatí je dosud oblíbeným obyčejem u dívek přeskakování přes oheň v sukni, zatímco v Moskvě je obyčejem sledování Putinova novoročního projevu v televizi.