Byl pátek. Učitel fyziky a zeměpisu Igor Kerles měl školy plné zuby. Dnes už žádná tělesa ponořená do kapaliny, žádné slepé mapy Jindřichohradecka a hlavně žádné hýkání žáků ani brebentění kolegů, říkal si kantor v duchu poslední hodinu. Naléhavě potřeboval relax. Sotva zacinkal zvonek oznamující konec výuky, popadl overal a vyrazil do víru velkoměsta.
V tramvaji se Igor Kerles, jenž měl stále ještě pružný krok a havraní vlas, dal do hovoru s blondýnou kyprých tvarů. Představil se jí pro jistotu jako bytový architekt a odhodlaně ji pozval na skleničku. Dáma se roztomile upejpala, načež kývla. V ten moment se však nad cukrující dvojicí zjevila uhrovatá dívenka s houslovým pouzdrem a zaskřehotala: „Dobrrrý den, pane učiteli! Budete nás mít v pondělí na odpoledku?“ Blonďatá šťabajzna pohrdlivě odfrkla a na příští stanici bez pozdravu vystoupila. „Budu, Mrkvičková, budu,“ sykl odhalený hochštapler, „a vyzkouším tě z látky za posledních sto padesát let.“
Během příští hodiny potkal kantor na útěku ještě matikářku Bláhovou, která s ním chtěla na ulici probrat prospěch propadlíka Konůpka, dále asistentku pedagoga Moulíkovou, co jej pumpla o desetikačku na autobus, dvě třeťačky, jež chtěly, aby jim nakreslil obrázek do památníku, žáka Klvaňu, který žádal učitele o podpis na sádru, a konečně i darebného Konůpka, jenž si na lavičce balil cigaretu.
V pudu sebezáchovy zaplul Igor Kerles do první hospody. Zhluboka se napil plzeňského a nasál opojnou atmosféru výčepu, jehož stěny ještě zdobil poctivý tabákový okr. Po chvíli však jakási slečna začala v lokále štelovat mikrofon a na stoly poklidně odpočívajících hostů rozdala kartičky. Vzápětí zlověstně zachrčel reproduktor nad pípou: „Dobrý večer, vítáme vás u pravidelného pátečního pub kvízu. Připravte si odpovědní kartičky, začneme sérií otázek z fyziky. Elektromagnetické pole vzniká za á působením elektrostatické energie, za bé třením částic, za cé…“ Kantorovi se udělalo rudo před očima. Stokrát přežvýkané učivo, před nímž jak před Fantomasem unikal, jej dostihlo i ve výčepu. Dopil pivo na ex a vzal nohy na ramena.
Venku již padla tma. Pod vlivem repetenta Konůpka přepadla kantora zhýralá chuť na tabák. Zastavil se u trafiky, kde si vybral macatý kubánský doutník. Při placení se trafikant vyklonil ze své kukaně a zvolal: „Neučíte našeho Bohouše? Jak je na tom v zemáku? Už si opravil tu čtverku z přítoků Labe?“ Kantor si ohrnul límec až k bradě a vyrazil rychlým krokem pryč. „Nechal jste tady ten doutňas, pane učitel!“ volal za ním trafikant, načež se pedagog dal do klusu. Ani další pokusy o zakoupení kuřiva nebyly úspěšné. Ve večerce poznal kantora žák 7. B Huong Nguyen, který tu pomáhal rodičům rovnat veky, v obchodním centru Plaza natrefil na zástupce ředitele školy, jenž s ním chtěl probrat úvazek na příští pololetí, a v automatu na cigarety na pánských záchodcích se mu zasekla padesátikoruna, při jejímž dobývání jej hajzlbába Skořepová přemlouvala, aby doučoval jejího vnuka Boříka s vodnatou hlavou.
Uštvaný kantor opustil pisoáry a mávl na taxík. Šoférovi nadiktoval domácí adresu a zavřel oči. Když je otevřel, všiml si ve zpětném zrcátku upřeného pohledu taxikářova. „Neučil jste mě?“ vyhrkl drožkař. Kantor zavrtěl hlavou. „Jen si vzpomeňte, Juřička, seděl jsem vedle Trejbala, v pátý třídě jsme vám dali do třídnice chcíplou myš a vy jste pak na pozemcích šlápl na hrábě a praštil jste se do hlavy…“ Kantor požádal o změnu trasy. Namísto Balabenky zvolil Bohnice.
Vlídný personál a utišující sedativa udělaly své. Noc v pavilonu č. 4 proběhla v poklidu a pocuchané nervy učitele Kerlese se začaly pomalu zotavovat. I ranní cigareta vylouděná od pacienta s panickou atakou chutnala výtečně. Panující harmonii narušil až po chvíli hluk vycházející zvenčí. Kantor otevřel okno do zahrady psychiatrické léčebny a skrz mříže sledoval nebývalý rej vůkol. Před jeho pavilónem vyrostlo pódium, nad nímž právě vyvěšovali transparent zvoucí na kulturní festival Mezi ploty. To už se začali do areálu trousit první účinkující. Mezi nimi i dramatický kroužek Mrštíci z jejich základní školy. „Hele, pan učitel!“ zvolala žákyně Mrkvičková a dvacet členů souboru začalo kantorovi nadšeně mávat. Pacient s panickou atakou měl co dělat, aby zachytil kácející se tělo Igora Kerlese, jehož vědomí pohltily mdloby.