XXXL kupředu!

Nemocní lidé většinou vzbuzují soucit (přestože u pacientů s kožními a psychickými chorobami to trvalo dlouho). Obézní ale považuje  veřejnost v čele s některými lékaři stále za líné, přežírající se, nechutné a hodné opovržení.  Příjem potravy je přitom řízen mimovolně, převážně hormonálně a podílí se na něm i mikrobiom střeva. Přesto se obezita často léčí nesmyslným hladověním a ze selhání takového „léčebného postupu“ je obviněn pacient. To si jiný obor než dietní lobby nedovolí. Byla jsem na premiéře skandinávského filmu „Fat front“, který v našich kinech poběží pod názvem „Pěkně tučná sebeláska“. A jsem z něj zároveň nadšená i smutná.  Smutná jsem proto, že film ukazuje velice tristní fakt: tlustí lidé jsou hodně vidět a každý si na ně dovolí. Nadšená proto, že film režisérek Louise Unmack Kjeldsen a Louise Detlefsen ze sekce „Žena na válečné stezce“ otvírá tabuizované téma šikany, sociálního násilí a mobbingu, kterému jsou vystaveny obézní ženy i ty, jež zkrátka mají tu smůlu, že zdědily mohutnější tělesnou stavbu. Film ukazuje, jak tyto ženy odkládají svá zranění způsobená nejbližšími, jak postupně, krok za krokem, rehabilitují svou sebeúctu i sebevědomí a berou do ruky svůj život.

Fašistické standardy hubených modelek“

Ano, narodily se geneticky zatížené, mají široká ramena, velká chodidla i silná stehna a bujná prsa. No a? Narážejí na nepochopení a nezájem o to, co je trápí. A tak se naučily skrývat své pravé Já.  V prvních tisíci dnech svého života totiž obdržely do vínku celoživotní zátěž – potenciál obezity – a později od celého vnějšího světa den za dnem dostávaly ponižující nálepku „tlustá“ a spoustu nevyžádaných „dobrých rad“. To vše s bolestí od okolí přijaly, snažily se hubnout, opakovaně hladověly, cvičily, snášely ústrky a opovržení – a nakonec se samy začaly nenávidět a skrývat před světem i před sebou samými. Až do této chvíle. Teď vystupují, mluví a říkají nahlas „ano, vím, jsem tlustá“, a „ano, znám rizika obezity, každý obézní je zná“ – a přesto se chtějí šik a moderně oblékat, jít tančit v kalhotách s flitry nebo se projít po městě v šortkách jako jejich štíhlejší vrstevnice. Chtějí si jít zaplavat, jít do sauny, do restaurace nebo si najít životní lásku a nebýt přitom terčem nevhodných poznámek a neustálého upozorňování těch geneticky hubenějších: „Drž dietu, cvič, zhubni…“ Film začíná doma u Dánky Helene, která nás bude provázet celým dějem a prodělá největší vývoj. Svou cestu zahájila tím, že si na Instagramu založila profil. Už byla unavená z toho, jak se schovává doma, nesnáší své tělo a nemůže ven z bludného kruhu sebenenávisti. Prostě to zkusila a vykročila, začala googlit. Místo opovržení, které s jistotou očekávala, našla něco jiného – skupinu sebevědomých tlustých žen. Odmítla, jak sama říká, „fašistické standardy hubených modelek“ a opakovaně sděluje sobě i druhým – máš právo být šťastná, je to tvůj život! „Insisting on existing (Trvat na tom, že existuju) je jediná možnost“ říká Helene z plátna a my jí fandíme, zvlášť když v druhé půlce filmu vypráví o svém dětství s tátou alkoholikem a o dietách od  patnácti let. A pak o tom, jak a proč jí Instagram zrušil profil…