Postřehy M. Z.: Když hoří koala

Takže není divu, že požáry v Austrálii dokáží vytvořit takovou vlnu obav pohoršení a solidarity, že dokonce i pubertální děvčata na českém Twitteru posílají své nahé fotografie chlapcům, kteří jim zašlou potvrzení o platbě na pomoc Austrálii. Hladovějící děti v jižním Súdánu bohužel nemají tak roztomilý kukuč, takže za pomoc na ně nikdo nahé fotky nedostane.

Kde je ale problém, hledá se i viník.  A není divu, že se jím stává globální oteplování. To hraje jistě svoji roli, ale není samo. Když se povznesete nad to, čemu se v novinářské hantýrce říká HáElPéčko neboli Hluboce lidský příběh (i když teď spíš Hluboce zvířecí příběh), zjistíte, že – jako obvykle – nic není tak jednoduché. Především, jako skoro u všeho, čím více se do příběhu ponoříte, tím více člověk zjistí, jak složité jsou ekosystémy. 

Především každý rok shoří 75 % světové rozlohy tropických savan (a v Austrálii hoří většinou savany) na popel. Je to přirozený proces. Požáry oživující substrát živinami a likvidující starou biomasu sem prostě patří. Jak řekl biolog Davis Storch v rozhovoru pro DVTV, „ekosystémy, které hoří, mají přirozenou požárovou dynamiku. Bez požárů by neexistovaly. Požáry jsou pro tento systém přirozené. Jsou tam dřeviny, jejichž semena vyklíčí, jen když projdou požárem.“ Bez ohledu na drastické záběry v televizi či na internetu tak následky nemusí být tak fatální, jak to nyní vypadá. Ostatně už teď si můžete najít fotografie, jak si mezi spálenými dřevinami hledají cestu první květiny.

Potíž je samozřejmě v ohromném rozsahu těchto požárů, i když ty pořád nedosahují úrovně např. před padesáti lety, kdy shořelo desetkrát více plochy porostů, než hoří dnes. Když hořelo více malých požárů na více místech, měla zvířata větší možnost utéct než nyní. Ani tak to Storch nevidí fatálně: „Takových katastrof byla spousta, postihnou některé populace, některé mohou i vyhubit, ale je to něco, co je v přírodě normální.“

Jako nebezpečnější než požár vidí biolog plíživé snižování biologické diverzity dlouhodobou změnou ekosystémů průmyslovou výrobou, průmyslovým zemědělstvím, ale i invazí nepůvodních organismů atd. Králíci či nepůvodní obrovské ropuchy dělají v biologické rozmanitosti Austrálie větší paseku než tento jeden požár. 

A pak tu jsou další vlivy. Dříve se plochy preventivně vypalovaly v zimě, což dělali po tisíce let i domorodci, ale nějakých dvacet let se tak neděje – kvůli ekologickým aktivistům. Některé požáry zakládají lidé – skoro 200 lidí bylo zatčeno za zakládání požárů (aby taky takový požár nevyvolal zájem pyromanů…). A vědci přišli na to, že svůj díl viny nesou i draví ptáci. Sami cíleně roznáší doutnající stvoly a větve, aby podpálili buš o kousek dál. Vysvětluje to, proč tři druhy místních dravců (luňáka hnědého a hvízdavého a raroha proměnlivého) nazývají původní obyvatelé ve své řeči „ohnivými ptáky“. Dravci si do zobáků či pařátů nasbírají doutnající větvičky. S nimi pak zamíří před hlavní požár (o 300–1200 metrů dopředu), kde na příhodném suchém místě svůj zápalný náklad upustí. A proč? Plameny vypudí z úkrytů bezpočet živočichů: hadů, ještěrek, hlodavců a drobných vačnatců. Zvířata hnaná plameny a do plamenů se prakticky nekryjí a jsou velmi snadnou kořistí dravců. 

Začali jsme sbírat peníze na Austrálii. Ale co s těmi penězi? Storch říká, že vlastně neví. „Ty ekosystémy se nemohou obnovovat třeba sázením stromů. To by naopak bylo nejhorší, co by se mohlo stát. My neumíme vyrobit ekosystém. A když se o to snažíme, je to ještě horší.“