Odjakživa mám rád lidovou slovesnost pro její spontánnost, humor i jistou moudrost. Jednou z klasických forem psaného folkloru jsou dětské památníčky, ozdobné bloky, kam dětem na památku psali a kreslili lidé z jejich nejbližšího okolí. Když jsem před časem na naší škole zjišťoval, zda se tato tradice ještě drží, zamrzelo mě, že už téměř vyhynula. A tak jsem využil všech svých agitátorských schopností a skutečně se mi podařilo přesvědčit řadu dětí, aby si památníček pořídilo. Dokonce bych řekl, že se z toho stala jistá móda, která se probírala i na třídních schůzkách.
Po památníkovém boomu jsem se totiž stal milovaným i nenáviděným zároveň. Nenáviděli mě (i když to je možná až příliš silné slovo) zaneprázdnění rodiče, jimž ratolesti strkaly pod nos památník s žádostí o kresbu a moudro v ty nejnevhodnější chvíle, jako třeba při ranním odchodu do práce, při vyplňování daňového přiznání nebo na návštěvě u příbuzných. Velkou popularitu jsem neměl ani u kolegů ze školy, kterým se na stolech v kabinetě vedle hald neopravených sešitů a písemek vršily ještě stohy památníků.
Kolegyně fyzikářka mě dokonce veřejně požádala, abych vypracoval manuál první pomoci při napadení učitele památníkem, jak se vyjádřila. Měla tím na mysli seznam dostatečně vhodných citátů a snad i předloh obrázků k obkreslení. Chápu, že není lehké potřicáté vymýšlet něco originálního, aby pedagog neodbyl žáka jen zápisem typu „V upomínku na školní léta věnuje ten a ten…“ A tak kolegové ždímaly internet i paměť, aby vypotili tu lepší („Ty nejdůležitější věci v životě nejsou věci.“), tu slabší sentenci („Ten osud, ten nás roznese po celé vlasti milé, zůstanou nám jen vzpomínky na krásné školní chvíle.“).
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.