Andělíček nese klíček

Po památníkovém boomu jsem se totiž stal milovaným i nenáviděným zároveň. Nenáviděli mě (i když to je možná až příliš silné slovo) zaneprázdnění rodiče, jimž ratolesti strkaly pod nos památník s žádostí o kresbu a moudro v ty nejnevhodnější chvíle, jako třeba při ranním odchodu do práce, při vyplňování daňového přiznání nebo na návštěvě u příbuzných. Velkou popularitu jsem neměl ani u kolegů ze školy, kterým se na stolech v kabinetě vedle hald neopravených sešitů a písemek vršily ještě stohy památníků.

Kolegyně fyzikářka mě dokonce veřejně požádala, abych vypracoval manuál první pomoci při napadení učitele památníkem, jak se vyjádřila. Měla tím na mysli seznam dostatečně vhodných citátů a snad i předloh obrázků k obkreslení. Chápu, že není lehké potřicáté vymýšlet něco originálního, aby pedagog neodbyl žáka jen zápisem typu „V upomínku na školní léta věnuje ten a ten…“ A tak kolegové ždímaly internet i paměť, aby vypotili tu lepší („Ty nejdůležitější věci v životě nejsou věci.“), tu slabší sentenci („Ten osud, ten nás roznese po celé vlasti milé, zůstanou nám jen vzpomínky na krásné školní chvíle.“).