Pusťte děti na plácky!

Taky se vám někdy stalo, že jste navštívili místo svého dětství a čekalo vás nemilé překvapení? Nedávno jsem zavítal do středočeského města, k činžáku postavenému po válce. Bývala tam prostorná zahrada s ovocnými stromy a pláckem, kde jsme hráli fotbal, hokej, tenis, nohejbal… Klepadla na koberce sloužila jako branky pro nácvik penalt. Měl jsem představu, že tam ještě jednou vstoupím. Do časů dětí v republice omotané ostnatým drátem. Do období ryzího kamarádství. Zastavila mě zamčená neprůhledná vrata s nápisem „Tento prostor je monitorován kamerovým systémem“. Vstup povolen jen těm, kteří mají kartu. Konec nostalgie a přiznávám – drobný šok v té naší „otevřené“ civilizaci.  

Hvězdy z garáží         

Střih.Letos v létě se v japonském Tokiu uskuteční letní olympijské hry. Média rozšíří sportovní dramata a nejrůznější příběhy vítězů a poražených. Děti uvidí na obrazovkách nové vzory. Hrdinové z všelijakých kolbišť zavzpomínají na časy, kdy se sportováním začínali. Vrátí se ke kořenům. Na chvíli sestoupí z nasvícených beden. Dotknou se něčeho, co mnoha lidem může znít povědomě. Připomíná jim to, kde začínají cesty za sportovními a jinými kariérami.  

Z výchovného hlediska je určitě dobře, že sportovci v rozhovorech vzpomínají na staré časy, kdy přišli domů ze školy, aktovku odhodili do kouta a „mazali za barák“, na plácek, kde sbírali první zkušenosti. Je úsměvné, když se dočtete, že štědře placení fotbalisté jako kluci trénovali kopací techniku před omšelými vraty garáží a jako tyče branek použili kameny a cihly. Je možné, že podstata těchto sdělení je ukrytá mezi řádky, jako by dotazovaní sportovci chtěli připomenout chvíle, kdy cítili radost a svobodu. Protože to, co nastalo později, bylo už svázané, organizované – často jen dril a honba za výsledky.