Svatba jako zážitek

Proč se vlastně lidé v dnešní době chtějí brát? K životu to zase tak moc nepotřebují, společnost se na nesezdané páry dívá bez předsudků. Určitě alespoň ve městech. Ani učitelky ve školkách se nepozastaví nad tím, že se děti jmenují jinak než maminka, která si je vyzvedává. Před pár generacemi byla svatba jedinou společensky schvalovanou možností, jak uspořádat společné soužití. Bydlení na hromádce bylo nežádoucí, odsuzované, a kdo si něco takového přece jen dovolil, toho stihly přinejmenším klevety sousedek. Ještě o něco dříve by byl nesezdaný svazek považovaný za hříšný a pustit se do něčeho takového by vás v té době nejspíš ani nenapadlo. I když to tak na první pohled může vypadat, nebývala svatba ani tolik rituálem vstupu do dospělosti. Tak to paradoxně vnímá hodně dnešních párů, které se do ní pouští o dost později. Sňatek znamenal přechod muže do role živitele rodiny, tedy uznání jeho schopnosti se postarat o ženu a děti. Pro ženu se sňatkem otevřela role hospodyně a ochránkyně krbu. Svatební tradice byla přesně daná, a to od správného postupu žádosti o ruku, zásnub, způsobu, jakým se uhradí hostina, až po vhodný oděv všech zúčastněných. Svoje pravidla měla i délka a obsah svatebních projevů, zasedací pořádek a tak dále.

Svatba s dítětem na cestě 

Ještě se to stihne, tak by se dala s trochou zkratkovitosti popsat docela běžná motivace ke svatbě u generace, která uzavírala sňatek někdy v sedmdesátých, osmdesátých letech. Oficiální „papír“ znamenal větší šanci na vlastní bydlení, na získání výhodné novomanželské půjčky. A co si asi dnešní generace nevěst a ženichů moc nedovede představit, snahu vyletět z rodičovského hnízda. Která ale vzhledem k tomu, že bytů bylo pomálu a nebylo vůbec samozřejmé dostat přidělený vlastní byt, až příliš často skončila tak, jak začala. V dětském pokojíku v rodičovském bytě jednoho z novomanželů, tentokrát ovšem navíc s partnerem nebo partnerkou a novorozenětem.