Jak je důležitá intimita

Sexuální akt je od vzniku lidstva využíván jako prostředek k dosažení moci, výhody či nějaké formy zisku. Je spojován s násilím a ovládáním. Sexuální splynutí, jehož spouštěčem je živočišná touha po uspokojení na vlně vášně obou zúčastněných, je natolik silným emočním prožitkem, že po něm celoživotně toužíme.

Intimita ve vztahu 

Intimita ve vztahu není jen sexuální akt. Intimní znamená nanejvýš niterní, důvěrné, ryze osobní. Ve vztahu má intimita více podob. U intimity kontaktní hraje prim nahota, vzájemné dotýkání, laskání. Ještě niternější je však emoční intimita, kdy partneři vnímají pocit blízkosti, porozumění, aniž by museli mluvit. Pro některé typy lidí, zvlášť v dlouhodobých vztazích, je takováto intimita, kdy nechávají věci s důvěrou plynout a vnímají hluboký vnitřní klid, mnohem hlubším prožitkem než samotný sexuální akt. Lidé, kteří nejsou v zajetí strachů a nejrůznějších emočních bloků, mají zpravidla uspokojivý sexuální život. 

Premisou vztahu, v němž se cítí spokojeni, je ovšem výběr vhodného partnera. Hlavní roli zde nehraje náhoda, štěstí ani smůla. Mám-li opakovaně nepříjemné zkušenosti, trápí mě obavy, nevěřím si a nedůvěřuji ani druhým, musím najít nejprve cestu k sobě samotné (mu). Zásadní chybou je potlačovat a nechat na sebe působit traumata z minulosti, když vím, že mě stále ovlivňují. Vlastní nejistota ve výběru partnera mě může dostat někam, kde mi nebude dobře. Klíčovou indicií pro volbu vhodného partnera jsou naše smysly.

Síla našich smyslů a pocitů 

Při intimním aktu jsou receptory našich smyslů vybuzeny na maximum – zrak, sluch, hmat, chuť a především čich nám poskytují jednoznačný signál, zda je pro nás partner vhodný, či nikoli. Pokud se žena přikloní k rozumu (je hodný, citlivý, nepije, zabezpečí mě atd.), partner ji ale nepřitahuje, dříve nebo později spadne do pasti vlastní nespokojenosti. Své touhy a potřeby nemůže uplatnit tak, jak by mohla s kompatibilním partnerem, stává se pasivní – chladnou, uzavřenou, žije v modu „mám, co jsem chtěla“, uchyluje se ke snění nebo čekání na cosi, co situaci změní. Nebo se stává nadmíru aktivní, vykazuje rysy chování, které dominuje u mužů (cílevědomost, neústupnost, boj, touha zvítězit na všech frontách), a nezřídka je i slovně agresivní. Taková žena ztrácí kontakt sama se sebou a dochází u ní k úbytku životní energie. Často si to neuvědomuje, vnímá ale, že se necítí dobře. Pocit je však cennou komoditou – proto by se ženy měly vrátit ke své schopnosti vnímat potřeby svého těla i duše, být laskavé a empatické především k sobě.  Když žena vyváží rozum intuicí a bude ctít své vnitřní pocity, rozhodne se správně. Nebude se intimně stýkat ani žít s nikým, kdo jí nevoní, nectí ji a nerespektuje.

Mužská agrese, hněv a sexualita 

Muži jsou spíše než na intuici nastaveni na akci, výkon, hru. Získat ženu je příjemný pocit spojený s vítězstvím. Zdravá podstata muže je taková, že muže zaujme žena, která se mu líbí a přitahuje ho. Láká ho poznat ji víc, po všech stránkách. Zajímavé na mužské psychice je, že když muž „dostane ženu“, skutečně je přesvědčen o tom, že to, co se rozehrálo, bylo zcela v jeho režii. Neradi, ale s úsměvem muži nakonec přiznávají, že žena je v konečném důsledku tou, která flirtování připustí a nakonec řekne ano nebo ne.

Samci mají potřebu dobývat samičky, mnohé ženy se proti projevené energii síly a dobývání brání, brojí tak ale proti přirozenosti. Oslabují muže tím, že považují za nepřípustné, aby projevili zdravou dávku agrese. Není tím samozřejmě myšlena neovladatelná, výbušná a ničivá agresivita, použitá proti ženám nebo bezbranným ve smyslu zastrašení, demonstrace síly a moci. Takto projevená forma agrese znamená, že muž správně nepochopil a neuchopil svou mužnost a naopak se žen se v hloubi duše bojí. Ženám nerozumí, jsou pro něj zdrojem napětí, nebo dokonce ponížení. Kořeny těchto problémů lze zpravidla nalézt v rodinném systému. 

Žena by měla muže svádět 

Aby se žena mohla cítit ženou, potřebuje projevovat svou ženskou podstatu – pečovat, přijímat, oddat se, zároveň ale potřebuje být svobodná a vytvářet něco, co ji naplňuje. Muži milují, když je žena jemně provokuje, inspiruje a motivuje. Muži jsou šťastni, když je žena obdivuje. Špatně ale snáší, když se žena snaží krotit jejich hněv. Usměrňovat hněv muže znamená, že tlumíme i jeho vášeň. Muž, který se nedokáže naplno rozzlobit, se nedokáže ani naplno rozvášnit. Muž musí mít vnitřní náboj. Ženy odpradávna touží po akčních hrdinech. Submisivní muž, který se vyhýbá překážkám a nepřátelům, je sice neškodný, pro ženu ale časem sexuálně nepřitažlivý. 

Škoda, že ženy ztrácejí chuť svádět svého muže. Hra, která bavila oba dva, se vytratila s argumenty typu „není čas, nálada, nebudu si na něco hrát, ať se snaží on“. Faktem je, že sblížení a propojení těl i duší je v rukou obou. Co mají muž i žena společné, je primární potřeba bezpečí, důvěry, klidu. A kdybychom šli od sexuality ještě do hlubších vrstev psychiky, přijdeme na to, že všichni toužíme po bezpodmínečném přijetí. Jinými slovy po lásce…