Korzetu navzdory

Málokterý svátek byl minulým režimem zprofanován tolik jako Mezinárodní den žen, který se spíše než oslavou ženství stal příležitostí pro muže beztrestně se opít.  Ostatně onu údajnou stávku šiček z New Yorku osmého března 1857 historici označili za mýtus a Mezinárodní den žen byl od počátku (1908) vysoce politickou akcí organizovanou Socialistickou stranou USA.  Ale přesto… Osmý březen nemusí být bojovnou politickou manifestací. Může se stát příležitostí si připomenout, jakou cestu ušly ženy od devatenáctého století dodnes.  Nejde totiž snad ani o cestu. Jde o jednu z největších revolucí v dějinách. 

Pamatujete se na tu scénu z Jára Cimrman ležící spící, kde potká na Karlově mostě Emila Holuba, a když se ho zeptá, kam se slavný cestovatel chystá, jeho manželka odsekne: „Nikam nepojede, už se narajzoval dost!“? Máloco má dál od pravdy.  Rosa Holubová (rozená Walterová-Hofová) naopak následovala svého muže na nebezpečnou cestu do Afriky – do míst, kam by si netroufla většina mužů. V tom výrazně předběhla dobu, která úlohu ženy viděla u domácího krbu. Zároveň její osud ukazuje limity postavení ženy v poslední třetině 19. století. 

Vezmeš si ji a basta!

Začněme tím, za jakých podmínek si Holuba vzala. Nařídil jí to otec. Holubovi ostatně taky… Stalo se to tak: její otec byl inspektorem vídeňské Rotundy  (hlavní pavilon v zábavním parku Prátr). Tam měl Holub uskladněny přístroje a další materiál před odjezdem do Afriky. Rosa Holubovi pomáhala třídit věci, a to byl v prudérní době poslední třetiny 19. století dostatečný důvod k obavám, že její pověst by mohla utrpět. Proto Rosin otec Holuba (krátce před odjezdem do Afriky) donutil si osmnáctiletou Rosu vzít  se slovy „nedovolím, aby moje dcera byla kompromitována“. A nejen to, Holub si ji musel odvézt do Afriky (tři týdny po svatbě).  Rosa se všem ukázala jako žena, která se mužům směle vyrovná.   Mladá Vídeňačka se naučila střílet, stahovat zvěř, preparovat, jednala s domorodci (kolikrát úspěšněji než lidsky dost nesnesitelný Holub), ošetřovala nemocné, zvládala fyzicky náročné pochody (včetně útěku bosá po napadení nepřátelskými domorodci), zachránila ležení od požáru, „řádným prutem bušila do černochův, aby je přiměla k práci“, dokázala složit k zemi pěstí Afričana, který ji chtěl unést, atd. atd. Rosa nakonec Holuba přežila o víc jak půl století. Žila pak ve Vídni do roku 1958 a ještě ji stihli navštívit Hanzelka se Zikmundem.

Její příběh byl v něčem typický pro ženy 19. století a v něčem se naopak vymykal. Typický byl v tom, že u sňatku nehrály roli takové (z tehdejšího pohledu) zbytečnosti jako láska – podstatné bylo společenské postavení a dobrá pověst, tedy mravnost, svědomitost, uvážlivost a šetrnost. Netypický byl pak v tom, že Rosa po boku svého manžela přebírala i leckteré mužské povinnosti. Úloha ženy byla totiž minimálně do první světové války jasná – domácnost a děti.