Představte si, že se k vám cestou do práce z dálky hlásí člověk, který vás očividně zná. Mává na vás, vy se otáčíte, nejistí, jestli náhodou nezdraví někoho za vámi. Ale ne, zdá se, že myslí opravdu vás. Když se k vám protlačí davem a nadšeně říká, jak je rád, že vás potkal, cítíte se ztracení.
. Zachováte pokerovou tvář a doufáte, že se nějak „prořekne“ a vy z náznaků pochopíte, koho máte před sebou. Aha, dovolená v Černé Hoře před dvěma lety! Úleva. Už víte, kam ho zařadit. Teď si ještě vzpomenout na jméno…
Tohle je taková docela běžná situace, kterou až na čestné výjimky zná asi každý. Ale představte si, že jsou lidé, kteří tváře skutečně nejsou schopni rozlišit. Vůbec. A to ani tváře důvěrně známé. Obličej svého dítěte třeba. Nepoznají své rodiče, kolegy, svého partnera. A nejen to. Nepoznají ani sami sebe mezi jinými lidmi na skupinové fotografii. I vlastní obličej v zrcadle jim připadá neznámý. Že se vám to taky občas stává, hlavně po ránu? Pak vězte, že jste na tom dobře. Lidé, kteří skutečně nepoznávají obličeje, se spontánně nepoznají nikdy. Jedna z postižených žen, Američanka Gaylen Howard z amerického Boulderu, se podle svých slov sama na sebe do zrcadla na veřejných toaletách pitvoří, aby zjistila, která z tváří v zrcadle jí patří. Tato vzácná potíž se jmenuje prosopagnózie a řadí se mezi neurologické poruchy. Trpí jí asi dvě procenta lidí.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.