Nechte děti na ulici?

V České republice jsme děti ulice neměli, ale někteří ministerští úředníci se rozhodli, že je mít budeme, abychom mohli naplňovat jejich práva. Doporučuje nám to totiž Výbor OSN pro práva dítěte, který v Obecném komentáři č. 21 (2017) o dětech ulice doporučuje, jak mají státy děti ulice respektovat a ponechávat na jejich rozhodnutí, jak chtějí dál žít. Stavět na jejich silných stránkách a nabízet jim služby. Zrušit všechna omezení, která dětem jejich práva upírají…


Není to absurdní? Na jedné straně financujeme preventivní programy pro děti, abychom je uchránili před sociálně-patologickými jevy, a na straně druhé máme nechávat děti na ulici? Ve jménu jejich práv? S vizí vytvoření sítě sociálních služeb, jež má ambici suplovat rodičovskou odpovědnost? Praxe ukazuje, že jde o čiré sociální inženýrství s dalekosáhlými negativními důsledky.

Skončilo to znásilněním 

Ponecháte-li na ulici šestnáctileté dítě experimentující s návykovými látkami, do roka vám přijde předvolání na policii k výslechu mladistvého kvůli jeho trestné činnosti. Rodiče bychom prý měli nechat stíhat za ohrožování mravní výchovy dítěte. Je však na místě stíhat rodiče, kteří žádali společně s OSPOD o umístění syna do ústavu, protože ho nezvládali, ale soud jim v duchu zmíněné právní teorie nevyhověl? Ten případ se stal – podle scénáře zahrnutého v plánu deinstitucionalizovat systém péče o ohrožené děti v ČR. Vyústil v odsuzující rozsudek mladistvého za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a za znásilnění patnáctileté dívky.

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, § 6, vyjmenovává případy, na které se sociálně-právní ochrana dětí zaměřuje. Zcela jasně je v něm mimo jiné zakotveno, že se vztahuje na děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, jsou ohroženy závislostí, živí se prostitucí, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, a také děti, které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za jejich výchovu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) totiž před třemi lety vydalo metodickou příručku pro kurátory a následně pokyny pro Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále jen ZDVOP). V nich se například deklaruje, že dítě má ve věku patnácti let právo „svobodně se rozhodnout, že opustí ZDVOP, a to i v případě, že do zařízení bylo umístěno soudním rozhodnutím“; má právo experimentovat s návykovými látkami, sebepoškozovat se, žít na ulici. Tyto metodické pokyny fakticky nabádaly k rezignaci na sociálně-právní ochranu dětí, která musí být poskytována všem nezletilým dětem. To se nelíbilo Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny, který si na MPSV vynutil stažení příručky. Úředníci se ale nevzdali a spolu s autorem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí vydali obsáhlý komentář k tomuto zákonu, v němž opět uvádí, že bychom měli respektovat rozhodnutí náctiletých dětí žít na ulici. Rozhodne-li se patnáctiletá osoba opustit pobytové zařízení, ve kterém je z rozhodnutí soudu, a pobývat mimo něj, může tak podle tohoto komentáře učinit mimo jakýkoliv „povolovací režim“. Pojem „dospělý nezletilý“, který byl rozveden v metodické příručce pro kurátory, se ve zmíněném komentáři znovu objevuje v několika pasážích. Paradigma určující přístup k náctiletým dětem ze strany státních orgánů žije dál svým životem ve zveřejněném komentáři k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí a dál se dostává navzdory platné legislativě do praxe. Mimo jiné prostřednictvím metodického vedení orgánů sociálněprávní ochrany dětí na úrovni krajů i obcí s rozšířenou působností. Když na krajské poradě položili kurátoři pro mládež jednomu z autorů výše uvedeného komentáře dotaz: „A to máme nechat děti na ulici umřít?“, odpověděl: „Ve svobodné společnosti může na ulici dítě i umřít!“ Děti se tedy asi nemají ani v případě závažných výchovných problémů, jako je například užívání drog, umísťovat proti své vůli do ústavního zařízení. Když se z nich stanou bezdomovci nebo začnou na ulici páchat trestnou činnost a dostanou se do kriminálu, nikdo ze zastánců práv dětí ulice s tím problém nemá.


Systém v troskách…

 Vše nasvědčuje tomu, že cílovou stanicí pomyslného vlaku péče o ohrožené děti má být naplnění dokumentu Výboru OSN, zmíněného v úvodu tohoto článku, který není právně závazný. Ve skutečnosti se tento vlak řítí neznámo kam. Vážně přitom hrozí, že vykolejí a nenávratně a bez lepší alternativy zničí už tak dost roztříštěný systém, který se budoval celá desetiletí.



Blanka Vildová

Autorka je sociální pedagožka, v sociální oblasti pracuje od roku 1986. O systému péče o ohrožené děti v České republice píše do časopisu „Právo a rodina“.