Úvod do tátologie

Před časem jsem byl svědkem rozlučky malých fotbalistů se sezónou. Podle tradice hrály děti na závěr úspěšného fotbalového roku srandamač s rodiči. Jelikož se však nedostavil ani jeden tatínek, vyběhly na pažit samé maminky. Což o to, divák-nemrava si přišel na své. Při běhu se vše natřásalo, při zahajovacím výkopu občas vykouklo zpod sukně negližé a při penaltě vylétl jedné mamince střevíček až za postranní čáru. Dojemné byly i mateřské rady udílené protihráčům při zápase: „Toníku, běhej pomalu, jsi po očkování!“ Anebo: „Běhej jenom ve stínu, nechoď na sluníčko!“ A když nakonec začalo drobně krápat, několik matek si vzalo deštníky a honily po hřišti míč s parapletem v ruce. 

Maminkovský mač byl navzdory všem půvabům ale vlastně smutný. Hlavně kvůli vyhynulým tatínkům. Ano, někteří utekli, jiní byli odejiti, další neměli čas kvůli práci, ale existuje i řada maminek, které o tatínky programově nestojí. Maximálně je nechají omdlít u porodu, ale dál už s nimi nepočítají. Stojí o dítě, nikoli o chlapa. Tátu svých potomků nazývají „pan Výplata“ a hodnotí ho podle toho, zda funguje, či nefunguje, jako by to byl touster nebo sekačka. Po rozvodu brání otcům děti vídat a pak se člověk diví, že se pořád píše o domácím násilí.