Signály z Venuše: Blondýna za kniplem

Neznámí lidé, cesta autem z kina, kde zhlédli jakýsi díl Star Wars. 

Dcera (10 let, blonďatá): „Mami, tenhle díl byl dobrej, že tam byla hlavní hrdinka holka. Proto je tak hezkej jako třeba ta čtyřka. Ale stejně, víš, škoda, že to nebyla blondýna. Nikdy ta chytrá holka není blondýna!“ 

Matka (nezjištěno, tmavovlasá): „A nebyla tam nějaká ve vedlejší roli?“ 

Dcera: „Ne, prostě žádná blondýna.“ 

Matka: „A tak v jiných dílech nějaká je, ne? Třeba pilotka nebo tak, ne?“ 

Dcera: „Tak třeba tady: hlavní hrdinové jsou tmavovláska, černoch, slepý Asiat, šílený Mongol a takovej jako Arab. Blondýna žádná. Piloti jsou různý ochapadlený bestie, ale blondýna žádná. To není fér!“

 Matka polohlasem k Otci: „A není to tím, že zatímco šílenej Mongol nebo ochapadlená bestie jsou za kniplem vesmírnýho korábu uvěřitelný, chytrá blondýna je přece jenom šílený sci-fi?“ 

Otec: „A komu takovejma otázkama prospějete? Co?“

To ty internety! 

Neznámá pracovna, neznámá Manželka, neznámý Manžel. Zapnuté počítače, na Manželově displeji Facebook s podezřele nahatou fotkou. 

Manželka (podezíravě): „Co to tam máš?“ 

Manžel (nevinně, ale se zájmem): „Nevim, právě.“ 

Manželka (lstivě): „Nevíš, na co koukáš?“ 

Manžel (otráveně, ale trpělivě): „Mi to nabídl Facebook, tak koukám, co to je.“ 

Manželka (lstivěji): 

„Ale ten to nabízí podle toho, na co koukáš.“ 

Manžel (s jistotou): „Ale já na nic nekoukám. Ten Facebook mi nabízí to, o čem si myslí, že na to chci koukat.“

O manželích a lidech 

Neznámá ves, neznámé hory, neznámí manželé se chystají na noční vyjížďku do stopy s přáteli. Ona ladí outfit, on zkoumá mapu. 

Ona: „Kolik je tam stupňů?“ 

On: „Nevim. Proč?“ 

Ona: „Jestli si mám brát teplý prádlo. Abych nemrzla, když se zastaví.“ 

On: „Zastavují ti rychlí, když čekají.“ 

Ona: „Aha. Takže budeme stavět?“ 

On (hluboký nádech): „Ty ne.“

To ti nemůžu slíbit 

Neznámá ves, neznámé ráno, neznámé děti se tulí k matce. Tato odjíždí na tři dny na služební cestu, zatímco děti s tatínkem a partičkou míří na hory. 

Matka: „Ňuňuňu, a teď mi slibte, že se budete chovat jako slušně vychované děti.“ 

Dcera: „Ano, maminko.“ 

Syn (rázně): „Tak to ti rozhodně neslíbim!“ 

Matka: „???“ (zírá) 

Syn: „Sliby se nemaj porušovat, ne? Tak prostě neslíbim, co nesplnim, promiň.“ 

Matka: „???“ (lapá po dechu) 

Syn: „Hele, na horách bude O. Já se na něj těšim vod léta. A teď mi řekni: Může slušně vychovanej kluk jezdit v kalhotách po zadku po hlíně z kopce? Nemůže, aha! Může slušně vychovanej kluk skákat ze stromu na strom? Nemůže, aha! Může se slušně vychovanej kluk obalit blátem úplně celej? Asi nemůže, co? Může ségrám krást tajně mlsání? Nemůže! Jenže všechno to chceme s O. dělat! Tak se na mě nezlob, na hory nic neslibuju.“ 

Matka: (zírá) 

Syn (soucitně): „Hele, slušně vychovanej budu zas, až se vrátím, třeba pak večer, to ti slíbit můžu. Stačí?“