Zemřel Uderzo, Asterix žije!

Fikční svět, který Asterixovi & Obelixovi napsal René Goscinny (1926–1977), známý hlavně díky skopičinám malého Mikuláše a jeho kumpánů (nakreslil Jean-Jacques Sempé), je totiž fantasticky kompletní, nic v něm nechybí, nic v něm nepřebývá, živí se jen svým vlastním pohybem. Role i psychologie jsou rozvrženy typologicky: Asterix má rozum, Obelix sílu, Panoramix zná kouzla a čáry, Trubadix je otloukánek a Majestatix pak celý kolektiv tmelí z výšky štítu, který používá jako dopravní prostředek. Nepřítel je jasný: ať ten konkrétní, který je ovšem kontinuálně k smíchu (římští legionáři), ať ten obecný, abstraktní, mytický, který hrozí z výšin nebes, jež se mohou kdykoli Galům zřítit na hlavu a pohřbít jejich svéráz ve svých troskách.
Příběhy, kterých Goscinny s Uderzem realizovali v letech 1959 až 1977 kolem pětadvaceti, nejsou bůhvíjak komplikovaně strukturované, ale vždycky je v nich místo jak pro silnou dějovou linku, kde Galové buď odrážejí na sto plus jeden způsob otravné Římany, anebo směňují informace s kmeny z bližšího i vzdáleného okolí, tak pro jemný detail, který ocení možná víc rodič než dítě. Zatímco komiksář příbuzného druhu Hergé byl ve svém o dvě tři dekády starším Tintinovi místy zvláštně zpozdilý, regresivní, ať jde o trapné předsudky a stereotypy s jasně rasistickým akcentem, nebo o čistě užitný, brutální vztah k přírodě, Goscinny s Uderzem jsou naopak místy předjímaví, progresivní.

Zničehonix hipsterem
Třeba bard Trubadix, stylizovaný jako zoufale netalentovaný, zženštilý až hysterický zpěvák a muzikant s nosem nápadně falického tvaru, který během finální hostiny u kulatého stolu, kde není nouze o pečené divočáky a bezedné poháry červeného vína, končí vždycky svázaný s roubíkem někde stranou; čím jiným je než prototypem bezpohlavního metrosexuála, který tančí ulicemi dnešního velkoměsta, v mobilu „appku, se kterou může vypadat jako koťátko“ (jak se píše v jednom populárním lexikonu). Nebo Obelixův věrný psík Idefix, jehož fixní idea má ekologický kořen: zoufale vyje vždycky, když někdo ubližuje stromům. Anebo Majestatixův synovec Zničehonix: jeliman, který nulový obsah maskuje formou vystajlovanou podle rokenrolově-hipsterského střihu…
Podobných nosných a notně komických, byť okrajových figurek – a nejen mužských, i ženských, kreslených zřetelně pod vlivem kultu Brigit Bardotové, potažmo Barbarelly – jsou v Goscinnyho a Uderzově komiksu desítky. Vždycky se zábavnými jmény. Jména ostatně hrají v galském univerzu svoji roli: jak jména reálných aktérů/aktérek (Tragikomix, Platfus, Bolehlaf, Archaix, Halabala ad.), tak jména bohů a bohyň, přivolávaných tradičním hromováním typu „U Teutatise!“, „U Belenise!“, „U Merkura!“ nebo „U Junony!“. Slovo se tu sice nestává nutně vždycky tělem, ale tenhle verbální rámec vydrží nápor vlastně jakýchkoli obrazů.