Škola, kde nezvoní

V půl páté ráno se plížím tichým bytem do třídy. Kdybych byla účetní, šla bych do pracovny, ale já jsem učitelka! Taky kdybych byla účetní, nemusela bych nejspíš v půl páté ráno nahrávat klientovi videopozdrav. Než rodina vstane, musím stihnout všechno, dokud je ticho. Když nahráváte, nepotřebujete mít v pozadí sourozeneckou bitku, hodinu klavíru ani cizí on-line hodinu dějepisu.

Dám ještě rychle kynout chleba, protože kvásek už mi utíká z lednice, uvařím si čaj a jdu na to. Cestu si klestím nohou. Halou sviští lego, plyšový pes Rapa a hadice od vysavače.

Kazisvět ve studiu

Na stole se teď hromadí věci potřebné k výuce z domova i věci, které s ní nesouvisejí. Učebnice, pracovní sešity, atlasy, šanony, určovací klíče, tkalcovský stav na škapulíř, pěnové krychle Hejného matematiky, velikonoční zajíček, nedopitá káva, fitness podložka na cvičení a mezitím poznámky na lístečcích a chuchvalečky prachu. 

Loktem si udělám trochu místa, zavřu oči a zlehounka fouknu. Trochu zamávám, aby se prach usadil jinam, a na uvolněné místo stavím další hrnek s čajem, notebook a mobil. Potřebuji natočit video, kde dětem zadám práci na další týden. Takže si v počítači nachystám všechno, co chci dětem ukázat. Přes noční košili natáhnu šaty, natočím notebook tak, aby kamera zabírala už jen bílou stěnu za mnou, a ne sušák s prádlem, zkontroluji kameru, trošku se rukou přičísnu a spustím natáčení. 

V půlce videa se ozve klika u dveří a pak bez varování do nahrávacího studia vnikne malý kazisvět. Mohutně gestikuluji. Ne, ne, ne. Teď ne.