Co čte Jakub Hučín
Jakub Hučín, 4/2006Doháním to, co jsem nestihl přečíst jako svou povinnou četbu na základní a střední škole, nebo na co jsem byl příliš líný. Možná chválabohu, že jsem to nestihl. Takhle se dostávám k literatuře, která by mě coby gymnazistu svojínáročností možná odradila. Dnes ke mně mluví daleko víc, nacházím v ní sebe i příběhy lidí, se kterými se setkávám v poradně. Velkým objevem posledního půlroku pro mě byly knihy Ericha M. Remarqua. Moje milá žena ví, že mám rádtěžkou až depresivní literaturu a podstrčila mi některé jeho knížky. Tři kamarádi a Miluj bližního svého mě"dostaly"natolik, že jsem si od Ježíška přál další. Díky dobře zásobenému antikvariátu se Ježíškovi podařilomi obstarat jak kompletní dílo Remarqua, tak i některé další autory ztracené generace. Čerstvě mám za sebou Na západní frontě klid s tématy války a mužského přátelství.Ačkoli se jedná o beletrii, jsou Remarquovy knihy zároveň psychologickou učebnicí. Líčení citového a emočního oploštění jako následek extrémního válečného stresu, mikroklima mužských skupin (ať už to jsou vojáci, nebovyhnanci), silný obraz vojáků vracejících se z války a neschopných žít v běžném světě, jak ho znali z dřívější doby - to Remarque dokáže sdělovat tak nějak samozřejmě a nestrojeně. Mnohokrát jsem si říkal, že takhle nějak točlověk skutečně prožívá. Tak třeba při setkání vojáků s jejich příbuznými a známými, kdy se u vojáků ukazuje neschopnost vyprávět o svých prožitcích komukoli, kdo něco podobného neprožil. Podobně o tom mluví lidé, kteří zažilitěžké psychické trauma. Do tohoto světa jako kdyby už nepatřili a neměli právo v něm žít. Je skoro jedno, kdo přežil a kdo zemřel, v nesmyslném světě jsou mrtví zaživa. Život svůj smysl ztratil, proto už také na něm nijak nelpía ve svých dvaceti letech od něj už nic nečekají (je ovšem pravda, že uvažování jeho dvacátníků neodpovídá příliš jejich věku, ale zrcadlí se v nich věk autora).Dalším tématem, které najdeme snad v každé Remarquově knize, je mužské přátelství. Není to banální svět drsňáků z akčních filmů. Remarquovi muži jsou citliví, prožívají emoce, i když o nich moc nemluví, protože se za němožná stydí a nevědí si s nimi rady (řekl bych, že tak nějak podobně, jako i ti skuteční muži). Některé prvky jejich vzájemné komunikace jsou přeci jen něčím specifické. Hodně spolu mlčí, jako kdyby společné mlčení k mužskékomunikaci patřilo. Podobně neokázalé a možná tak trochu"stydlivé"jsou i partnerské vztahy, přesněji řečeno jeho mužské vnímání partnerského vztahu. I v nich muži působí tak trochu bezradně, jako kdyby zasenevěděli, co se svými emocemi - jak je prožívat a vyjadřovat. A zase bych řekl - asi tak nějak to mají muži i ve skutečnosti. Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že se Remarquovi daří velmi dobře vylíčit mužský svět, alespoňtak, jak ho u sebe vnímám. A asi právě proto jsou mi jeho knihy tak blízké.
