Online archiv

Stále přetrvávají debaty, zda je bisexualita dočasnou nepřiznanou nebo přechodnou fází, stabilním „třetím typem“ sexuální orientace, nebo zvýšenou kapacitou pro sexuální fluiditu (proměnlivost). Studie deset let mapující ženy od věku dospívajících dívek do dospělosti přinesla zajímavé odpovědi.

Inspiroval mě rozhovor s Hankou Fifkovou (Pd 7/8) - konkrétně mediálně aktuální téma o těhotném muži, který evidentně vede českou psychologickou a lékařskou komunitu k úvahám, jak ten své těhotenství psychicky zvládá a zda se dál může bez újmy cítit jako muž. Vybavila se mi celkem jednomyslná reakce českých sexuologů, jak byla prezentována médii. Nejpřívětivější z nich byla, že by to snad nemuselo mít fatální dopad na duševní pohodu daného muže ( jménem Thomas Beatie). Reakce Beatieho samotného a jeho rodiny však svědčily o značné duševní pohodě a naplnění, alespoň tak si vykládám slovo „úžasně“, jak svůj stav popisoval. Významná feministická profesorka Judith Halberstam zase danou událost pozitivně hodnotí jako součást širších kulturních posunů. Podle ní je Beatie projevem pochopitelných změn, které už se dějí v jiných oblastech naší společnosti. Obecně mám dojem, že mediálně známí čeští sexuologové (sexuoložky takto moc často slyšet nejsou) jsou ve své snaze udržet jasný genderový řád v naší společnosti značně neochotní vzít v úvahu zkušenosti jiných kultur. Vzpomněl jsem si na reakce sexuologů Weisse a Procházky otištěné přímo pod článkem listopadové Psychologie dnes z roku 2005: „Berdache - ani žena, ani muž“ o indiánských kmenech, které dokázaly do své společnosti zabudovat širší než dichotomický genderový systém. Odmítavé reakce sexuologů byly explicitní v tom smyslu, že antropologickými nebo sociálními metodami není třeba zkoumat to, co již přeci medicína podrobně vypracovala, jasně pojmenovala a definovala - byť je někdy těžké jedince do daných dvou kategorií určit. V souvislosti s mužským těhotenstvím mi opět přijdou na mysl kultury, které to považují za samozřejmost. Tedy ne v tom vulgárním smyslu, že by muž měl dělohu a byl těhotný z anatomického hlediska. V některých kulturách se těhotenství považuje za společnou věc obou rodičů, což se projevuje už jenom v jazyce, kdy se o těhotenství mluví v množném čísle (oni jsou těhotní ). Pokud půjdeme směle ještě dál, najdeme společnosti, kde muž při porodu na sebe pomocí rituálů přebírá porodní bolesti.

Přemýšlel jsem o tom, když práva pacientů visí v každé ordinaci, jestli i klienti psychologů vědí, že nějaká mají. Já osobně jsem se setkal dvakrát s chováním psychologa vůči klientovi, které bych označil za neprofesionální(hostilní, chcete-li). Podruhé to bylo, když jsem viděl"zprávu o psychologickém vyšetření", kterou si musela na Den matek číst moje máma, která celý život pracovala s dětmi, sama tři vychovala a teď se stará ovnoučata. Když se před časem vzpamatovávala z profesního psychologického vyšetření, které se svými kolegyněmi vychovatelkami absolvovala, nevěnoval jsem tomu moc pozornosti a byl jsem rád, že už to setkání s"chladnoupsycholožkou, k jaké by normálně nikdy nešla"(v tom si notovali i ostatní zúčastnění), má za sebou. Teď jsem nevěřícně četl zprávu, která byla tak zraňující a která se tak lišila od reality."Dominantní...používástudenou striktnost a negativní hostilní projevy. Ke svému okolí přistupuje často necitelně, tvrdě a represivně... vyvolává nedůvěru, strach a pocity viny...impulzivita...není ochotná...odmítá...neobratná...scházínáhled...menší soběstačnost..."Celkem třináct holých úderných vět ve dvou odstavcích a závěr. Bez jakéhokoli náznaku naděje nebo používané metody, která spočívala zřejmě v rozhovoru typu"Co vás napadne při slověrůže?"Žádný pohovor, vysvětlení, zájem o to, jak daného člověka vidí jeho blízcí nebo děti, se kterými pracuje. Z podobného posudku se vzpamatovávali i jiní"obvinění". Jediný případný přínos zpráva snad měla vtom, že si máma, jako vřelý nepsycholog, našla v psychologickém slovníku pojem"hostilní". Zjistil jsem, že většině laiků je tento pojem cizí (není ani ve slovníku mého Word 2000). Jinak marně přemýšlím, kam se poděloparadigma"neškodit","pozitivní diagnóza"apod., které se učí na školách. Na základě svého psychologického vzdělání jsem přesvědčen, že na takovou zprávu útočící na sebeobraz člověka se už nezapomíná. Aletaké vím, že existují i horší srážky s psychologem. V poslední době mám pocit, že pro lidi už není takový problém zajít v případě potřeby za psychiatrem, přece jenom je to lékař. Oproti tomu mezi laiky přetrvává stereotypvšemocného a vševědoucího psychologa s rentgenovýma očima. V televizních novinách"psychologové"každou chvíli něco říkají a něco si myslí. Tak bych měl klidnější spaní, kdybych věděl, že klienti si jsou vědomi svýchpráv, alespoň na slušné chování, a že i oni můžou něco říkat a něco si myslet.

Chci reagovat na"ilustrační"fotografii ke článku Děti homosexuálních rodičů se vyvíjejí normálně (Psychologie dnes, 1/2005, s. 4). Na první pohled je to zřejmě maličkost, jako zabývat se typem písma v nadpisu. Animně to nejdříve nijak nepatřičné nepřišlo - listoval jsem časopisem, viděl jsem slovo"homosexuální"a barevné ilustrační fotografie u článku jakoby z nějaké zahraniční Gay Pride jsem si tedy nijak zvlášť nevšímal.Asi jsem na to tak zvyklý, jak jsem o tom pak přemýšlel. Protože když jsem si článek později četl a zjistil, o čem opravdu je, mísily se ve mně pocity naštvání, překvapení a pobavení. Co má vlastně obrázek travesty dvojicemužů společného s realitou, že dvě ženy (i v naší společnosti) vychovávají dítě? Ilustruje to nějak rodinné vztahy, kterými se článek zabýval?Jak jsem zmínil na začátku, zřejmě jsem na to z médií zvyklý. Když se televizní pořad zabývá tématem registrovaného partnerství, které je u nás (už půl roku) aktuální, záběry z jednání poslanců jsou"ilustrovány"záběry na Gay Pride pochody. Proto, aby poukázaly na to, že vztah dvou lidí stejného pohlaví je normální a ničím se neliší od heterosexuálního páru?V tomhle případě zastávám názor, že někdy méně je více. Je pak zábavné, že fotografie zachycující dva zuřivě nalíčené muže v barevných kostýmech pochodující ulicí má ilustrovat to, že"Děti homosexuálních rodičů sevyvíjejí normálně". Jinou souvislostí je nabídka podpůrné skupiny pro rodiče gayů a leseb na straně 48 ve stejném čísle. Jestli fotografie ze strany 4 něco ilustruje, tak jedině stereotyp, se kterým se tito rodiče i jejichděti s odlišnou sexualitou potýkají, např. právě s pomocí podpůrných skupin.

Nakonec mi to nedalo a přece jenom budu reagovat na podnět Drahomíra Balaštíka (Psychologie dnes, 12/04, s. 6-7) - Práva klientů a práva psychologů - týkající se mého předchozího příspěvku. Mimo jiné proto, abych alespoň doplnilněkteré informace.I když v článku pan Balaštík reaguje na jiné téma, než na které jsem v něm chtěl poukázat, píše ve své reakci o tom, že chce upozornit, co nás (psychology) zřejmě v nejbližší době očekává."Co s tím?"Situace, kterou jsem ve svém článku popisoval, se netýkala toho, že by si pacient (klient-klientka) volně prohlížel dokumenty, které o práci s ním psycholog vede. Byť i ty by měl psycholog vést s vědomím, že je někdy někdomůže nebo bude číst. Tento případ se ale týkal zprávy, kterou dostala klientka a byla jí přímo určena. Nad zprávou jsem se ptal zase já sám sebe (jako psychologa), co s tím. A ptal jsem se i dvou svých známých(pedagožka/socioložka a psycholožka, kterým důvěřuji), jak se vyrovnat s tím, že"my"psychologové dokážeme být tak... neprofesionální (pro osvěžení paměti jsem si zprávu znovu přečetl a s tímto označením neváhám).Pan Balaštík se zmiňuje, že"pro neinformovaného čtenáře tak mohou být psychodiagnostické závěry v ‚surovém stavu' šokující". A o tom byl můj článek. O tom, že nedělá-li už psycholog z nějakého důvodu se svýmklientem rozhovor a neprobere s ním své vyšetření (součástí standardního postupu v psychodiagnostice také bývá tzv. inquiry nebo debriefing), nemůže si dovolit poslat svému"neinformovanému"klientovi"psychodiagnostický"závěr v"surovém"stavu. Uznávám, že paradigma pozitivní diagnózy může zavánět křečovitostí, tak dodržujme alespoň paradigma diagnózy funkční.A co se týče oněch"rentgenových očí"a"osočování z neslušného chování"? Rentgenové oči nemám ze sebe, ale z reakcí lidí v okolí ("nepsychologů"), kteří je do mě projikují a někdy jen neradiprocházejí deziluzí, že jsem člověk, který jim pomůže mnohé věci rozkrýt, ale nevidí víc než oni. A neslušným chováním jsem měl na mysli tu banalitu, kdy mi jedna psycholožka (ve svém životě jsem si vyzkoušel i roli klienta)při našem prvním kontaktu (a posledním) nepodala ani ruku, natož aby se představila(!). Možná, že to byla výjimka a já jsem byl její stý klient ten den, byla unavená, měla zrovna konzultaci a spěchala... Pro jiného člověka toale mohlo být úplně první (a poslední) setkání s psychologem vůbec.Možná, že by ideální bylo i to, aby se psycholog nejprve zamyslel, zda v reakci jeho klienta, která pro psychologa může být na první pohled zraňující, není kus pravdy, potom, aby hledal vysvětlení, a teprve až na závěrpřípadná"odvetná"opatření.Můj článek nebyl myšlen jako"odveta", ale zastání se i druhé strany - klientů. Věřím, že psát psychologickou zprávu je někdy velmi obtížné umění. Psycholog bruslí po tenké hraně, kdy z několika málo informacímusí napsat zprávu, která ale může rozhodnout o dalším životě člověka. Proto můj"demagogický"boj za práva klientů. Psycholog mívá v tomto vztahu vždy víc moci - i v mnou zmiňovaném případě, kdy zpráva je určenapouze klientce, která, pokud není kverulantka, nebude stresovat sebe ani nikoho jiného nekonečnými trestními řízeními a soudy, ba ani podstupovat revizní vyšetření, pokud by o této možnosti vůbec věděla.Nebraňme se tedy proti pomyslným"odvetám"klientů, braňme profesionalitu psychologie!