Online archiv

Sinolog Martin Kříž strávil v Číně několik let jako reportér a novinář. Dnes mimo jiné doprovází delegace obchodníků i politiků jako tlumočník, ať našich do Číny, nebo čínských k nám. Jeho úkolem prý není ani tak překládat slova a věty, jako přenášet odlišný kulturní kontext.

Zeptali jsme se Martina Hollého:

Stojím v malé místnosti věnované jedné části neurotréninku - mozkostřelbě. Na hlavě nezbytnou čelenku se senzory na snímání mozkových vln. V ruce pistoli, před sebou terč. „Mentální trenér“ mě stručně instruuje - silou myšlenky zaměřit pokud možno na střed terče a vystřelit (vše se odehrává jen v hlavě, rekvizita v ruce má nejspíš sloužit k vyšší motivaci - na mě moc nezabírá). Pak zkusit co nejrychleji navodit stav psychického uvolnění, který „odblokuje spoušť“, znovu zamířit a vystřelit. Mladý muž s vizitkou „mentální trenér“ má na sobě bílý, pečlivě naškrobený a nažehlený plášť, což automaticky asociuje oslovení „pane doktore“, byť tento titul na vizitce rozhodně nemá. Prostě vědecká metoda a odborná autorita, žádná laciná legrácka, říkám si v duchu a myslím na to, že mnozí skuteční lékaři se ve svých ordinacích spíš snaží o méně formální oblečení, aby nezvyšovali psychologický odstup od pacientů a navázali s nimi užší kontakt. Věřila bych, že si leckterý střelec s chutí představí místo terče tvář svého šéfa nebo tchyně a že to může být poměrně osvěžující psychohygienická technika. Míjím terč a upřímně přiznávám, že mě to nebaví. Pro mozkostřelbu evidentně nejsem ta pravá cílová skupina. Nemohu se zbavit dojmu, že je to poněkud nákladnější mentální hračka pro ambiciózní, movitější muže, kteří nezažili povinnou vojenskou službu. Ani na mindballu, „unikátním švédském přístroji, který funguje na principu EEG biofeedback“ nakonec neboduji. Dle informací na webu společnosti Commservis slouží „k tréninku koncentrace a je také výborným doplňkem společenských a firemních programů“ -verze, kterou hrajeme s mentálním trenérem je pro dva účastníky, kteří proti sobě posouvají kuličku po dráze, opět silou své uvolněně koncentrované mysli. „Jestlipak je trenér proškolený, aby klienta nechal chvíli vyhrávat?“ ptám se sama sebe při pohledu na pohybující se kuličku. Nakonec se zeptám nahlas. „Zpočátku pozornost těká, snažím se člověku dát čas, aby se uvolnil, aby to viděl na grafu. Je demotivující, abych ho hned porazil, to by trénink nebyl efektivní,“ říká otevřeně pracovník tréninkového centra Inner Winner Intitutu Jiřího Vokáče Čmolíka

Občas rádi přistoupíme na romantickou hru se srdíčky: tu srdce překypuje láskou, hřeje nás u něj vlídné slovo a jindy plane vášní. Ale ve skutečnosti víme, že tím pravým sídlem emocí i ostatních mentálních procesů je mozek. A že ho můžeme rozvíjet, a tím osobnostně růst.

Hlava v lednici. Ňadra slavných žen vydražena za 735 tisíc. Válka v českém dabingu. Děsivý únik prasete za svobodou – vyskočilo z jedoucího náklaďáku. Slavná herečka chrastí kostmi. Matka v slzách: označili ji za couru, když v Costa Cofee kojila své dítě. Horor: čínské batole šlukuje před kamerou. Vyhladovělá doga sežrala souseda zaživa. Pokud jste dostali po přečtení titulků chuť pustit se do celých článků, hledejte je na stránkách českého a britského bulváru (Blesk, Aha, The Daily Mail, Sun). Oblíbenost bulvárních deníků není českým specifi -kem, stojí si dobře i v jiných zemích – a nejen v postkomunistickém Polsku, Maďarsku či Slovensku, o nichž bychom si mohli myslet, že si starší čtenáři užívají drbů v míře, o které se jim zamlada ani nesnilo. Silné postavení na mediálním trhu má i německý Bild, ve Velké Británii jsou nejčtenější The Daily Mail a The Daily Mirror. Zato ve Francii a v jihoevropských zemích bulvární deníky prakticky nevycházejí. Ne že by zde měli o tolik kultivovanější čtenářskou obec, ale historicky tu místo deníků fungují bulvární týdeníky. „Ve Španělsku například mají velmi zajímavý segment, který se jmenuje Prensa de corazón – něco jako tisk srdce –, složený spíše z týdeníků. Zabývá se celebritami, showbyznysem, je hodně založený na vizualizaci, mívá bohatý fotografický doprovod a podrobně řeší například to, jak se celebrity oblékají,“ říká mediální odborník Tomáš Trampota, ředitel Institutu komunikačních studií a žurnalistiky při FSS UK.

12 % Čechů by ukončilo přátelství s člověkem, který psychicky onemocní, tvrdí studie Národního ústavu duševního zdraví. Pracovat s duševně nemocným by nevadilo jen 20 % Čechů, zatímco v Británii, kde vznikly programy proti stigmatizaci duševních chorob už v polovině minulého století, je to 60 %.

3x týdně se v noci probudit hlady, zaběhnout si pro něco do lednice a šup zpátky do pelíšku – takové chování už může splňovat diagnostické kritérium nočního přejídání. Pokud se navíc jedná o obézního jedince, je problém ještě vážnější.

Přijměte skutečnost, jaká je, a přestaňte se trápit věcmi, které nemůžete změnit. Když se naučíte ptát sami sebe, zjistíte, že spousta myšlenek, kterým jste věřili, není pravdivých -a ohromně se vám uleví. Tak můžeme stručně popsat cíl seberozvojové metody The Work.

23. a 24. května se konají volby do Evropského parlamentu. V celé Evropě se bude volit celkem 751 poslanců, z Česka jich bude 21. Je EP opravdu tak nedůležitý orgán, jak opakovaně ukazuje nezájem (nejen) našich voličů? I na to jsme se zeptali Petra Robejška, českého politologa, sociologa a ekonoma žijícího v Německu.

Auto si oblékáme jako kabát. Když nám „padne“, je z nás sehraný tým. Jen těžko se pak dá odhadnout, jestli se ta fabia či BMW na silnici takhle chová proto, že ji řídí pan Novák, nebo jestli pan Novák řídí podle toho, zda sedí ve fabii, či v BMW. Zrovna jsem uklízela nákupní vozík do stojanu, když se za mnou ozvalo: „Jé, ahoj! Co tady děláš?“ Můj bývalý spolužák hned pokračoval: „Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“ Začali jsme počítat roky od posledního třídního srazu. „Bylo tenkrát hrozný horko a dcera se na zahradě učila k maturitě - tak to musí být šest let,“ povídám. „Já měl jsem v té době starou audinu, hned po srazu jsem ji dal do bazaru a koupil jsem novou v trojkový řadě. S tou jsem jezdil pět let a loni jsem pořídil tohle,“ ukázal hrdě na černou limuzínu za sebou. „Máš pravdu, fakt je to už šest let.“ „Ženy si vybavují události podle osob, které kolem sebe v té době měly, muži podle aut, která tenkrát řídili,“ tvrdí Gina Barrecaová, profesorka angličtiny z Univerzity v Connectitu. „Nechci snad říct, že by muži nebyli schopni hlubokých emocí, ale pokud si mají pamatovat rok nějaké významné životní události, mají ho spojený s autem, které v té době měli. Ptala jsem se například svého přítele Joa, jak dlouho bydlí v Madisonu. ,Počkej, tou dobu jsem řídil VW autobus, je to 18 let‘, povídá. Nebo jsem se ptala kamaráda ze střední, jak dlouho už žije sám. Zamračil se, soustředil se na chronologickou správnost a pak řekl: ,Fakt nevím. Začalo to jít do háje, když jsem měl mustanga, ale neodešla dřív, než jsem si koupil seville‘,“ líčí své zkušenosti Barracaová a moje setkání před nákupním centrem jí dává za pravdu.

Jak žijí hrdinky seriálu Theodory Remundové rok poté

PŘIBÝVÁ SLOV, KTERÝM DNEŠNÍ ŽÁCI NEROZUMĚJÍ