Online archiv

Proč jsou chudí lidé chudí? Protože se narodili chudým rodičům, samozřejmě… Ale zatímco někteří se z chudoby vymaní (pomocí tvrdé práce či vzdělání, výjimečně pak výhrou v loterii či výhodným sňatkem), jiní v ní stráví zbytek života. Jedním z častých vysvětlení bývá neracionální chování. Lidé ze dna společnosti neplánují budoucnost, utrácejí impulzivně za zbytečné věci, popřípadě nadproporčně velkou část příjmu utratí za alkohol a cigarety. Nyní výzkumníci z University College London (UCL) přišli na další vysvětlení. Za chudobu může totiž i vaše povaha.

MATYÁŠ ZRNO

Odkdy vlastně víme, že stará láska nerezaví? Oficiálně od roku 1852. Tehdy toto přísloví poprvé uvedl F. L. Čelakovský ve svém Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Původní latinské přísloví známe ale už ze středověku (láska, která zestarala, se změnit neumí). I kdybychom ale přísloví neznali, tak skoro není člověka, který by alespoň o nějaký příklad nerezavějící staré lásky ve svém okolí nezavadil. Drsný happy end

Poslední volby pro mě byly docela utrpením. Všudypřítomné billboardy Andreje Babiše zaplavily Prahu zrovna v době, kdy se moje neteř naučila docela obstojně číst. Nikoliv překvapivě si čtení chtěla vyzkoušet a kde jinde než na těch pěkných bílých billboardech hnutí ANO. Dostával jsem tak cestou ze školy pravidelnou dávku hesel typu: „Nejsme jako politici“ nebo „Aby tu chtěly žít i naše děti“. A oblíbená odpověď na jakoukoliv otázku zněla „prostě to zařídíme!“.

Málokteré slovo mělo pro generaci mých rodičů tak ošklivý nádech jako právě „vojna“. Dva roky, kterým se každý snažil vyhnout. Buzerace, šikana a kontakt s lidmi, se kterými byste se nikdy nepotkali: maďarští vojáci z jižního Slovenska, kteří neuměli česky nebo slovensky. Romové, kteří si neuměli vyčistit zuby. Propuštění kriminálníci, kteří naopak uměli všechno… Ale teď tu jsem. Ve vyškovských kasárnách. Dobrovolně na výcviku Aktivních záloh Armády České republiky. A vypadá to opravdu úplně jinak, než jak to znám z vyprávění.

Aneb s Maxem Kašparů o tom, proč lidé po manželství touží, ale málo pro ně dělají. A také o tom, s jakými potížemi se setkává u svých pacientů, proč střídavou péči vymyslel někdo, kdo nemá rád děti, a jaké nebezpečí vidí v eutanazii.

Znáte to taky? Jste s přáteli na večeři a už už se chystáte začít jíst, když se někdo (obvykle ženského pohlaví) ozve a vše zastaví. Je totiž nutno udělat fotku na „instáč“ neboli Instagram – sociální síť na sdílení fotek. Následuje i několik minut aranžování, focení, upravování fotky, než je výsledný produkt slavnostně umístěn na Instagramy, Facebooky a podobně. Pak se teprve může jíst. Inu, ne že by si jídlo nezasloužilo nějaké rituály. Jídlo je přece ta skoro nejzásadnější událost – bez něj bychom, jak známo, nepřežili. A doby, kdy se chléb náš vezdejší v potu tváře dobýval (a nikdy nebylo jasné, zda se ho podaří dobýt), jsou možná kdesi v našem podvědomí ještě uloženy. Jenže doby, kdy jídlo začínalo děkovnou modlitbou za ty skvělé dary (ať už to byly suché brambory, nebo filet mignon), jsou dávno pryč. Nahradilo je nic – tedy okamžité hltání jídla po usednutí. Ve slušnějších rodinách pak alespoň popřání dobré chuti. Až teď přišlo focení, umožněné samozřejmě neuvěřitelným pokrokem informačních technologií v posledních letech. Doby, kdy se film musel vyvolávat, zní dnešním mladým lidem asi jako připomenutí klínového písma. A právě ono aranžování, upravování, přerovnávání příborů a hledání správného světla je jakousi interakcí s jídlem na talíři, která oddaluje samotný akt konzumace a v konečném důsledku vede k tomu, že se na jídlo více těšíme a lépe nám chutná. Podle čtyři roky starého výzkumu magazínu Psychological Science krátký rituál zvyšuje náš požitek z jídla. Rituál to může být jakýkoliv – musí ale být pravidelný a opakovaný.

Jsou v první linii. Lidé, s nimiž se ve službě denně potkávají, jsou alkoholici, narkomani, bezdomovci a zločinci. Také často narazí na schizofreniky nebo lidi trpící různými typy psychických poruch. Pustit se s někým takovým ještě nabuzeným drogou do křížku jen ve dvou je předem prohraný boj, to vše již policisté znají. Zkrátka být (dobrým) poldou není vůbec snadné. Musíte být tak trochu i právník a psycholog. A také té práci hodně obětujete.

Moment, kdy Melania Trumpová razantně odmítla vzít během návštěvy Izraele svého manžela za ruku, se stal hitem internetu. Podobný případ se ale stal i při návštěvě Říma. Když Donald Trump přijel poprvé do Bílého domu, vyběhl z auta k čekajícímu Obamovi a úplně zapomněl, že někde za ním čeká manželka. Melania se zase někdy zapomene a naučený úsměv jí ve tváři nahradí výraz, který se dá označit jako kombinace zoufalství, nudy a opovržení. Že by v tom vztahu něco nehrálo?