Online archiv

G. van den Aardweg; Praha, Exodus Hnutí pro život ČR Jihlava 2003. 110 s.Do našich škol byla zaslána publikace"Terapie homosexuality. Příručka pro postižené a poradce", překlad práce z poloviny devadesátých let. Už při čtení prvních řádků na mne dýchl středověk. Autor vychází zpředpokladu, že homosexualita představuje neurotickou poruchu celé osobnosti a tudíž je v podstatě léčitelná. Dokonce uvádí, že za 3 - 5 let 15-20 % léčených nemá homosexuální cítění. Jiní se prý k homosexualitě vracejí vestresu. Mladému gayi a lesbičce je doporučeno najít si nějakého terapeuta, aby jej doprovázel. Oficiální psychoterapeuti nejsou příliš vhodní, neboť zastávají oficiální ideologii o neměnnosti homosexuálního cítění. Takže jelepší volit kamaráda, pedagoga, faráře. Snad proto putovala kniha právě do škol (bez schvalovací doložky MŠMT či jiných odborných institucí). Úvodem autor slibuje informace o homosexualitě, které však pravděpodobně zapomnělzařadit. Místo toho se dočítáme o filosofickém pojetí normality a také o tom, že homosexualita je nemocí a je nutné s ní bojovat. Který homosexuál nebojuje, je zbabělec. Najdeme zde:"Sexualita, která nemůže dospět k cílipohlavního spojení, je nutně neplnohodnotná. Je to funkční porucha...Homosexuální partnerství jsou nevyzrálými formami lidských vztahů."Stostránkový spisek je dělen na dvě části: Názory a Praktická pravidla pro terapii.Začátek Názorů jsou citace různých klasiků umně poskládaných v patřičný obraz. Dovídáme se, jak je špatné, že společnost vnímá homosexualitu jako něco normálního, že rodiče homosexuálů nejsou kvalitní (mnohé matky a otcové jsouneurotičtí), a když bojují za práva svých homosexuálních dětí, kompenzují vlastní nedostatky ve výchově. Ve"vědecké"části knihy se autor vypořádává s vrozeností homosexuality - bohužel často vyvrací již překonanénázory. Navíc poukazuje na spornou objektivitu výzkumů, pokud je vede homosexuál. Upozorňuje nás také na to, jak s vědeckými závěry zacházejí média. Horší je to v kapitole Praktická pravidla pro terapii. Jsou tu popisoványzásady teo-terapie, kterou zde autor hrdě nazývá křesťansko-psychologickou metodou. Prvním krokem je najít dobrou vůli a průvodce. Tomu je nutné sdělit o sobě vše, aby nám otvíral oči. První dva týdny probíhá sebepozorování,sebeanalýza pocitů. Nabízí se tu, co má pacient zjistit - že je emocionálně nezralý a nejednal jako dospělý, i když mohl. Pak dochází k pozorování svého chování a musí dojít k závěru, že se sebeprosazuje a vyhledává pozornost.Je nucen sledovat svůj hlas, slovní obsahy, myšlenky, které chová sám k sobě. Má pozorovat svou sexualitu - co jej vzrušuje u druhého - a konfrontovat to s vlastními pocity méněcennosti. Následuje pozorování vlastní mužské(resp. ženské) role. Po rozpoznání svého dětinského JÁ může přistoupit k morálnímu sebepoznání, najít svou hříšnost. Udělat si ze svého stavu legraci atd. Autor píše, že odvyknout homosexualitě je stejné jako odvyknutí kouření.Co k tomu dodat (a je to vůbec potřeba)? Za osm let vedení psychologické skupiny adolescentních gayů, kde existoval výrazný identifikační vzor v postavách vedoucích skupiny (muže a ženy), nemohu"nálezy"nizozemskéhopsychologa potvrdit. Spíš naopak. Nepříjemný pocit nezmenšuje ani předmluva renomované psycholožky dr. Ivy Šípové. Ta se opatrně snaží knihu chápat jako pomoc určité skupině gayů pro jejich individuální cestu. Komu knihudoporučit? Homosexuálům - už zralým osobnostem - kteří se chtějí seznámit s protinázory. Náboženským dogmatikům, kteří prezentovaná"fakta"mohou využít ve svém tažení proti homosexuálům. Latentním homosexuálům (mezikteré osobně řadím i iniciátory tisku této příručky) pro alibi jejich neotevřenosti. A vůbec všem homofobním občanům. Jenom bych si přál, abych byl jediný, kdo knihu dočetl do konce.