Online archiv

Ministerstvo zdravotnictví chce učinit z českých pacientů, respektive z jejich organizací, partnery resortu. Cestou k tomu má být samostatné oddělení právního úseku MZ pro podporu pacientů a pacientských organizací oficiálně zřízené od 1. července a jeho poradní orgán Pacientská rada o 25 členech, nominovaných organizacemi a jmenovaných ministrem Miloslavem Ludvíkem během září. Jako každá novinka vzbuzuje i tento cíl zároveň naděje i pochybnosti. Takový orgán by měl jistě být reprezentativní, kompetentní a funkční. Problémem je, že tu zcela jistě nemohou být zastoupeny všechny diagnózy – dokonce ani základní medicínské obory. Především jsou ale celé skupiny pacientů s nejrůznějšími nemocemi, u kterých neexistují podmínky ke sdružování a zakládání organizací. MZ navíc požaduje účast pouze pacientských sdružení v pravém slova smyslu, tedy bez účasti profesionálů. (Kdo bude hájit zájmy seniorů s typickým souběhem více onemocnění?) V dubnovém rozhovoru Psychologie dnes o reformě psychiatrie odpovídal profesor Cyril Höschl i na dotaz k aktivitám pacientských (a rodičovských) organizací. Upozorňoval na jejich význam a úspěšnost v některých zemích, ale skepticky dodal: „To se u nás stále ještě příliš nedaří.“ Ne, nedaří. Samostatných pacientských organizací s právní subjektivitou není v České republice dohromady ani deset. Většinou jde o svépomocná společenství, pro která je právní forma jen nezbytnou podmínkou pro financování jejich klubové a volnočasové činnosti. V poslední době vznikají i organizace nejmladší generace pacientů, zatím bez historie a zkušenosti. Je jen těžko možné si představit, že by „zástupce duševně nemocných“ dokázal obsáhnout znalost problematiky celého širokého spektra duševních poruch s deseti typy zcela rozdílných diagnóz. Jistou pojistkou by snad mohly být články 9 a 10 Statutu Pacientské rady připouštějící možnost vzniku specializovaných pracovních skupin s účastí externistů, profesionálů a jiných expertů. Právě vzhledem k široké a složité problematice oboru psychiatrie by podobná skupina měla logicky vzniknout. Ale znovu: musí být kompetentní a funkční. Iniciátorem myšlenky je paní náměstkyně Teska Arnoštová. Podle její vize by se „kvalifikované“ pacientské organizace měly postupně profesionalizovat a vzhledem k významu své práce být i odpovídajícím způsobem financovány. Dovedu si představit pacientské organizace, které dokážou náročné požadavky splňovat. Obávám se ale, že organizace pomáhající (jen) vymezenému okruhu psychiatrických pacientů mezi ně objektivně patřit nebudou.