Online archiv

Titulky deníků nás v poslední době neustále upozorňují na nekalé praktiky ve světě politiky, obchodu, a dokonce i spravedlnosti. A jestliže nedávný předseda vlády tvrdí, že „jen malé dítě může věřit tomu, že miliardář přišel ke svým miliardám neposkvrněnou cestou“, signalizuje to, byť nepřímo, že bychom se měli vážně obávat o řádnou správu věcí veřejných a de facto i o naši budoucnost. Možná by ale v této souvislosti mohlo přijít světýlko naděje od mladé generace.

V poslední době můžeme tu a tam zaslechnout termín intuitivní pedagogika. Představit si pod ním něco bližšího však může jen málokdo, neboť se v našem prostředí jedná o záležitost téměř zcela novou.

Klesající výsledky českého základního a středního školství signalizují, že by se v tomto resortu mělo něco podstatného změnit. Jak však ukazují průzkumy, více než 80 % rodičů a přes 70 % učitelů je s českými základními a středními školami spokojeno. Co nám tento paradox prozrazuje?

V minulém čísle informoval Tomáš Feřtek o programu Rodiče vítáni, který by měl mimo jiné motivovat školy k otevřené spolupráci s rodiči. Na základě vlastních zkušeností v roli rodiče žáka program velmi vítám, protože jsem se v průběhu více než deseti let přesvědčil, že ve svazku rodina & škola je skutečně co napravovat. Když odmyslíme rodiče, kteří se o školní záležitosti svých dětí znatelně nezajímají, jedná se na straně rodiny, v prvé řadě rodičů, o svazek velmi citlivý a choulostivý.

Rozhovor s Jarkem Cemerkem

Nepříznivý vývoj výsledků českých žáků v matematice sledovaný v posledních letech budí obavy ze snížení konkurenceschopnosti naší země v budoucnosti. Národní ekonomická rada vlády proto nedávno doporučila, aby se školy zaměřily na zvyšování matematické gramotnosti, s čímž by měla být ruku v ruce zaváděna opatření vedoucí k odstraňování extrémně vysoké neoblíbenosti matematiky. Jen vědět, jak na to.

Nedávno mě zaujal případ patnáctiletého chlapce, který nikdy nechodil do školy. Jeho rodiče byli obžalováni z ohrožování výchovy dítěte, avšak krajský soud je v odvolacím řízení zprostil obžaloby, neboť podle něj nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Rodiče totiž vzdělávali syna doma. Tím sice porušili svou povinnost stanovenou školským zákonem, avšak nikoli závažným způsobem, jak usoudil senát.

Nový ministr školství oznámil svůj první významný reformní záměr: školy by měly s rodiči uzavírat smlouvy o chování dítěte při výuce, aby se tak velká míra zodpovědnosti za chování žáků přesunula od učitelů směrem k rodičům. Může to pomoci?

Diskutovaným tématem se v poslední době stalo řešení vztahu žák versus učitel v prostoru internetu. Diskuse však neustále naráží na zásadní problém, zda je škola oprávněna zasahovat do soukromých aktivit žáků na internetu, či nikoli, popřípadě zda může v některých případech žáka potrestat.

Právo na vzdělání zaručené naším ústavním pořádkem se těší jednoznačné podpoře občanů, kdežto povinná školní docházka, jež se k naplnění tohoto práva váže, dokáže naopak budit nevoli, nesouhlas, odpor. Jsem přesvědčen o tom, že tato rozporuplnost, nad níž se většinou vůbec nepozastavujeme, v sobě skrývá zárodky školní neúspěšnosti, degradace vzdělávání a nedůvěry v demokracii.

Není téměř dne, kdy by ve škole nevznikla potřeba nahradit nepřítomného učitele ve výuce některým z kolegů. A ačkoliv se to tak na první pohled vůbec nejeví, představují pro žáky právě suplované hodiny chvíle, během nichž si učitelé před nimi nalévají čistého vína a vystupují sami za sebe. Na řádnou vyučovací hodinu můžeme nahlížet jako na hru řízenou jistými pravidly, při níž si především učitelé nasazují rolovou masku. Suplované hodiny stojící mimo rámec hry – „hry na vážnou školu“ – dávají prostor k oddychu a odložení pracovní masky, čímž se žákům naskýtá úžasná příležitost k porovnání učitelovy tváře bez masky a tváře s ní. Nejčastěji nabývá suplovaná výuka podobu volné hodiny, jejíž zadání se nese ve známém duchu: „Dělejte si svoji práci, určitě máte nějaké úkoly z jiných předmětů.“ Takový pokyn se žákům vesměs zamlouvá. (Samozřejmě úplné odpadnutí hodiny by přineslo podstatně více potěšení.) Avšak v nitru žákovské duše, skrytě před zraky všech okolo, probíhá proces zcela opačného ladění, proces bolestný: nepojmenovaný prožitek nezájmu a odmítnutí člověkem, který teď v tuto chvíli zde má být pro mě, aby mě rozvíjel, aby mi byl vzorem. Možná působí tato slova podivně či přehnaně, ale jsem přesvědčen o tom, že se dotýkají samotné podstaty učitelského povolání a poslání.