Online archiv

Autor: Eva Gardošová

Když les vypráví

Eva Gardošová, 10/2016
Musíme být potichu a vnímat, jak se k nám les promlouvá. Jsou to třeba větve, které nám načechrají vlasy, je to vítr hrající si se stromy nebo kukačka, co nám počítá léta. Tentokrát ale nejsme v opravdovém lese. To les přišel za námi do mateřské školy. Vlastně přišli zaměstnanci Správy lesů města Tábora pan Tomáš Kalafut a pan Josef Svoboda, kteří jako lesní pedagogové prošli certifikovaným kurzem na Střední lesnické škole v Hranicích na Moravě. Během krátké návštěvy ve třídě dokázali zábavnou formou představit dětem les a naučit se jej vnímat všemi smysly. S klapkami na očích poznávaly děti dotykem rukou šišku, paroh nebo kožešinu. Na obrázcích se děti snažily pojmenovat lesní zvířata a přiřadit i mláďata patřící do rodinky třeba bachyně a divokého kance, poznávaly lesní květiny a stromy. A co takhle trošku „myslivecké mluvy“? Víte, že krev je barva, oči světla, nohy běhy a uši slechy? Pro radost lesních pedagogů poskládaly děti okamžitě a střelhbitě puzzle listů listnatých stromů a naučily se rozlišit parohy srnce, jelena či daňka. Čas vyměřený pro povídání o lese tak rychle utekl, že jsme si jen stačili s lesními pedagogy slíbit, že příště půjdeme za nimi do lesa my. Děkujeme za poutavou a příjemnou lesní atmosféru s vůní jehličí v MŠ Hastrmánek.

První jarní…

Eva Gardošová, 4/2013

Náš kočičí den ve školce

Eva Gardošová, 2/2013
Snad všichni si pamatujeme na pohádkovou otázku, kterou svěřili utrženému sluchátku Mach a Šebestová: „Haló haló, proč je koček málo?“ Dnes se dá otázka úplně otočit: „Haló haló, kde se tu to kotě vzalo?“ Páteční ráno v mateřské škole nebylo takové jako vždy. Poklidné probouzení třídy narušilo mňoukání ještě ospalých a očividně hladových koťátek. Tlačila se na okenní tabuli balkonových dveří, kam děti chodí mávat rodičům, kteří odcházejí do práce. Jedno kotě pruhované, druhé celé bílé a to třetí v černých ponožkách se zoufale doprošovalo vstupu do školky. Co budeme dělat? Můžeme uvažovat emotivně. Pustíme koťata do třídy, dáme jim mléko, později situaci vyřešíme. Můžeme reagovat reálně. Koťata musejí zůstat venku, zavoláme do kočičího útulku. Protože nic není černé nebo bílé, řešíme situaci kompromisem. Pani uklízečka v rukavicích bere koťata do papírové krabice a odnáší je do skladu hraček. Zatímco mlíčko mizí v hladových tvorečcích kosmickou rychlostí, sháníme pro ně kočičí útulek. Telefonní čísla nalezená na internetu jsou v tuto ranní hodinu nedostupná, kočky prostě i se svými ochránci ještě spí. Zkoušíme volat i do táborského psího útulku. Poradíte, co s koťaty? Odpověď ze mne dělá naprostého hlupáka. My jsme přece psí útulek. Volejte do kočičího útulku v Českých Budějovicích. Překonávám touhu po pomstě, a i když mám dopal na narážku na své IQ, pokouším se znovu dovolat na číslo kočičího útulku v Českých Budějovicích. Bingo. Ospalá paní mi za doprovodu ranní kočičí písně vysvětluje, že kočičí útulek jako takový neexistuje. Opuštěné kočky si prostě berou k sobě domů nadšené chovatelky a s láskou se o ně starají. Bohužel je tolik opuštěných kočiček, že jejich možnosti jsou vyčerpány. Zkuste prý zavolat veterináři. Ten vám poradí. Vzdávám tento boj s tím, že situaci budeme řešit sami. V tuto chvíli se již těšíme z toho, že naše kuchařka Verunka se zhlédla v pruhovaném koťátku a vezme si ho domů. Co s ostatními? Uvidíme. Náš kočičí den v mateřské škole nekončí. Děti, ti úžasní citliví človíčkové, řeší problém s námi: „Já mám koťátka moc rád, ale máme malý byt.“ „Já mít doma zvířátka nemůžu, sestřička má alergii.“ „Moje babička si to bílé s černými ponožkami možná vezme, ale musím se zeptat.“ „A proč vlastně ty koťátka tady někdo odložil?“ „Copak je to správné?“ Konec dobrý, všechno dobré. Koťátka si našla nový domov. Ujali se jich dobří lidé z naší mateřské školy. Kočičí příběh jsem ještě večer vyprávěla svým vnoučatům, Terezce a Toníčkovi. Vnučka se rozplakala: „Babičko, víš, že Ježíšek mi nemůže nadělit pod stromeček žádné zvířátko, protože je to moc drahý dárek, ale já jsem mohla mít kočičku úplně zadarmo.“ No a teď úplně vážně. Tomu veterináři jsem nevolala. Teď vím, co by mi poradil. Neodkládejte prosím koťata k mateřské škole, lepší je to u kravína. A vůbec nejlepší bude, když popřemýšlíte nad tím, jak tomu všemu předejít. Zkuste to. Děkuji.

Jak přezimují zvířátka?

Eva Gardošová, 1/2012
Troufalost, s jakou se vás ptám na věci tak jasné, jako že ve dne svítí slunce a v noci měsíc, nebývá ale vždy takovou jistotou, snad právě proto, že přece takovéhle znalosti má každý z nás. Možná že stojí za to si připomenout starou známou Sokratovu pravdu: „Vím, že nic nevím.“ V lednu jsme se s dětmi z MŠ Hastrmánek zúčastnili akce nazvané Jak přezimují zvířátka, kterou v botanické zahradě VOŠ a SZeŠ v Táboře pořádalo pro děti centrum ekologické výchovy Ochrany fauny ČR. Těšili jsme se na netradiční dopoledne, které jak se ukázalo, bylo úžasnou pokladnicí nových poznatků o tak důvěrně známých zvířátkách. Sama jsem byla přesvědčená o tom, že informace získané v MŠ při řízených činnostech, pobytu venku nebo formou spontánních aktivit obsahují většinu poznatků odpovídajících znalostem předškoláků. Ó, jak jsem se pletla. Pro děti bylo v botanické zahradě připraveno několik stanovišť, na nichž se učili zábavnou formou, která zvířátka odlétají v zimě za teplem, která v zimě spí, která je potřeba dokrmovat nebo si shánějí potravu sama. Na prvním stanovišti děti sbíraly na chodníčku mezi bylinkami schovanými pod sněhem myši a červíky pro sovu, další zastávka při putování botanickou zahradou nás čekala u sysla. Po poutavém vyprávění o syslích starostech se zimními zásobami potravin jsme se také dozvěděli, že i některé děti, stejně jako tohle malé zvířátko syslí do tvářiček jídlo jako do spíže. No, nechtějte po mně vědět, kdo z dětí to byl, nutno ale podotknout, že ten den u oběda si už na sysla nehrál. Moc se nám líbilo vybírat do krmítka pro ptáčky potravu, kterou mají rádi a která není škodlivá. A tak jsme se nasmáli, když se dětem objevila v dlaních třeba paštika, čokoláda nebo lízátko. Ty správné potraviny sypali malí ornitologové do krmítka, ostatní vraceli zpět. Protože počasí bylo přece jen chladné, prohnal nás na další zastávce zahradou medvěd probuzený ze zimního spánku. A kteří ptáci odlétají do teplých krajin? Tak snadná otázka snad nezaskočí ani předškoláky. Mám radost, protože děti odpovídaly rychle a správně. Pro upevnění znalostí vytvářejí kluci letku čápů a pod vedením nejsilnějšího jedince odlétají do teplých krajin. Zapomněla jsem podotknout, že jeden ptačí cestovatel odlétal s elektronickým batůžkem, několik ostatních ochránci přírody okroužkovali. No a jak cestuje náš okřídlený turista? My už to víme. Má v těle jakýsi kompas a tak je pod vlivem zemského magnetismu a může rozeznávat i světové strany. Může se také pochlubit výbornou zrakovou pamětí. V mateřské škole mě překvapil jeden „čáp“ z naší klučičí letky: „Paní učitelko, já budu jako čáp. Až jednou, jak říká maminka, vyletím z hnízda, tak se budu vracet, stejně jako oni.“ Maminka bude určitě moc ráda. A co vy na to? Škoda že Sokrates už nám to neřekne.

Martinská slavnost

Eva Gardošová, 9/2011
Od jmenovců svatého Martina každoročně očekáváme, že přijedou na bílém koni. Snad se se svojí zodpovědností za sněhovou nadílku Martinové v životě smíří a pochopí, že 11. listopad může být i bez sněhových vloček plný překvapení a radosti. Loňská Martinská slavnost na zahradě mateřské školy se stala jedním z dnů, na které se nezapomíná. Podvečerní šero problikávala světýlka vyrobená z pomalovaných sklenic a spolu s písní Na svatého Martina kouřívá se z komína zazpívanou paními učitelkami vytvořila tajemnou atmosféru naší slavnosti. Na osvětlených stanovištích si děti mohly vyzkoušet svoji zručnost při práci s opravdovým těstem a zapojit tak i fantazii, díky níž jim pod rukama vznikaly podkovy, hvězdičky a jiné úžasnosti. Na hřišti si zahráli rodiče s dětmi na bílého koně, když prostěradlo přehozené přes postavy vytvářelo siluetu koníka, klusajícího po zasněžené louce. Ohýnek, udržovaný dobrovolnými hasiči, nabízel možnost ohřát studené ruce dětí, aby tak mohly ze skleniček, drátků a samolepicích papírů vytvořit lucerničku nebo zmizíkem ozdobit papírového koníka. A bylo opravdu důležité si posvítit. A na co? No přece na přehlídku báječného pečiva od maminek. Martinské rohlíčky několika druhů, bábovky, koláčky s různými náplněmi, a dokonce i dort s marcipánovým bílým koněm a svatým Martinem. Pohoštění pro děti jistě přišlo vhod. Čekala nás totiž poslední a slavnostní chvíle. Shromáždění dětí s lucerničkami, doprovázených rodiči, se pomalu dalo do pohybu a za zpěvu paní učitelek si naposledy vychutnalo tajemnou atmosféru večera. Za zpěvu písní Na bílé hoře, Já mám koně a Bude zima se děti rozcházely do svých domovů. Světýlka pomalu dohořívala, ale to nevadí. V nás ta opravdová budou hořet dál. Těšíme se, že letos se tu opět sejdeme.

Karneval pro malé i velké

Eva Gardošová, 2/2010
Únor již od dob našich prababiček patří masopustu. Veselé oslavy konce zimy se líbí i dětem. Karneval naší MŠ se stal událostí, která oslovila nejen malé děti, ale i rodiče a prarodiče, kteří přišli přihlížet reji masek v tělocvičně ZŠ Helsinská. Úvodní průvod masek zahajovaly malé berušky, příbuzné paní učitelky, následovaly skupiny princezen, okřídlených víl, vodníků, kuchařů, rytířů. Ojedinělou a nejoriginálnější maskou se stal potápěč, který nesl na zádech kyslíkovou bombu vyrobenou z plastových lahví a jeho chůzi po suché zemi doprovázelo pleskání opravdových ploutví. Princezna Lenička oblečená v bílém rouchu si asi spletla barvy. Kdyby totiž měla černý závoj, všichni by hned poznali, že je opravdu „šíleně smutná princezna“. Prostě nezvyklý ruch a prostředí způsobily, že Lenička zděšená z veselého povyku neustále plakala a hledala spřízněnou duši. Zatím co malá batolata, která ještě maminky vozí v kočárku, radostně pobíhala v prostoru v podobě miniprincezen a minibatmanů, ty větší děti se s nadšením zapojily do připravených soutěží. Závěrečná koblihová hostina byla zaslouženou odměnou pro pohádkové bytosti, které unaveny z tanečního reje pomalu odcházely domů. V ruce si nesly omalovánky, papírové masky, obtisky a vystřihovánky z pohádkového obchodu. Naši prarodiče vždycky říkávali: „Nejdříve práce a potom zábava.“ Vlastně to tak bylo i dnes. Oceňujeme rodiče za jejich snahu vyrobit dětem masky na karneval, děkujeme za spolupráci ZŠ Helsinská při organizaci soutěží. A co ještě? Snad jen doufat, že z našich dětí budou jednou také báječní rodiče.

Jak se hledá poklad

Eva Gardošová, 10/2009
Ten podzimní večer potemnělo spoustu obrazovek i počítačů. Zato u MŠ Hastrmánek blikalo desítky baterek. Za nimi zvědavě vykukovaly hlavičky dětí z MŠ i školáčků ze ZŠ Helsinská, chtivých nového večerního dobrodružství při cestě za pokladem. Letošní putování sídlištěm jsme v podtextu nazvali „Na vlastní pohon“. Vždyť proč si nevyzkoušet, co všechno naše nohy dokážou i bez dopravních prostředků, které znečišťují životní prostředí. Na startu rozdělovaly paní učitelky dětem plánek s vyznačenými stanovišti hry. Tři trasy cesty za pokladem rozlišené červenou, žlutou a modrou barvou zaručovaly rychlý průběh hry a na stanovištích se tak střídaly děti označené barevnými koloběžkami a tříkolkami podle trasy průběžně. Samozřejmě závodili i rodiče. Maminka Míši ze třídy Kapříků druhý den nadšeně sdělovala paní učitelce, že ještě umí jezdit na koloběžce. Nutno podotknout, že její syn byl na ni velmi pyšný. Mysleli jsme opravdu na všechno. Na stanovišti, kde rodiče i děti zdolávali trasu nazuti v kyblíkách, jsme dokonce mohli nabídnout různé velikosti nádob, aby se mohli zúčastnit i tatínci. Kyblíkování se tak stalo veselou zastávkou při hledání pokladu. Na letišti startovaly ve svém koridoru větroně. Plachtily mezi překážkami velmi opatrně, a protože na křídlech nesly kelímky s míčky, snažily se hladce přistát. Cesta za pokladem pokračovala až k ZŠ Helsinská. S balonkem, který si děti nafoukly, doběhly mezi překážkami až ke stanovišti, kde si tak trošku zahrály na Kryštofa Kolumba a objevovaly svět v papírové lodičce vlastní výroby. Další kus cesty se vezly na trakaři a po vlastních nožičkách došly až k interaktivní tabuli. Tam na koloběžce dojely labyrintem do přírody a v trávě, tedy vlastně v lavici, škrtaly na pracovním listě, které dopravní prostředky škodí přírodě. A byl tu cíl. Poslední úkol, najít dva stejné obrázky s ekologickými dopravními prostředky byl klíčem k otevření truhly s pokladem. Stromy osvětlené lampiony podbarvovaly napínavé okamžiky. Truhla ukrývala sladkou odměnu. A protože čokoláda byla opravdu veliká, rozdělily se děti spravedlivě i s rodiči. Veselé okamžiky večera pobavily nás všechny. To třeba když se jeden trakař úplně rozbil a skončil i s doprovodem na žíněnce nebo když malá Ája začala hru přímo u pokladu s čokoládou. O tom všem si vyprávěli rodiče s dětmi večer v postýlce. Třeba si svítili i baterkou a vůbec, ale vůbec k tomu nepotřebovali televizi ani internet. I o to nám šlo.

Když mají draci premiéru

Eva Gardošová, 9/2009
První podzimní dny se určitě snaží potěšit slunečným počasím děti i dospělé. Možnosti vyjít si na procházku, projet se na kole nebo prohánět míč na hřišti využívá každý, kdo nerad za dlouhých zimních večerů sedí doma za pecí. To byste nevěřili, s jakou chutí si vyletí do oblak i draci. Premiérový let letošního podzimu byl přímo ukázkový. Dokonalé podmínky pro pouštění draků přilákaly na louku za rybníkem Komora spoustu rodičů a dětí z MŠ Hastrmánek. To byla panečku přehlídka. Do oblak vyletělo takové množství draků i dráčků, že jsme často ztráceli přehled, kdo ke komu dole na zemi patří. Drakům to ale očividně nevadilo. Přátelsky spolu rozmlouvali, kamarádili se na obloze letními dotyky a někteří staří známí z loňska se tak objímali, že se do sebe zamotali. Bohužel se někdy i poranili či se jim utrhl provázek a odlétali do dálky. Děti s napětím sledovaly dračí hrátky, pomáhaly rodičům rozmotat provázky a poslat svoje papírové kamarády zpátky na oblohu. Co dodat? Připravili jsme pro rodiče a děti z MŠ Hastrmánek tolik zajímavých a společných akcí, že ani v zimě určitě nebudeme sedět za pecí.

Štístko a Škodílek

Eva Gardošová, 5/2009
Žili, byli dva skřítkové. Jeden se jmenoval Štístko a druhý Škodílek. Jejich maminka s nimi měla velké trápení. Malí skřítkové se totiž pořád prali, hádali, neuměli se spolu shodnout prostě vůbec na ničem.

Cesta za pokladem

Eva Gardošová, 3/2009
Jedno odpoledne prozářilo potemnělou zahradu mateřské školy Hastrmánek množstvím rozsvícených baterek, doprovázejících děti s rodiči na cestě za pokladem. Letošní putování sídlištěm, při kterém na stanovištích plnily děti jednotlivé úkoly, jsme zaměřili tak trošku ekologicky. První úkol na dobrodružném putování pomohli dětem vyřešit rodiče. Ekologický minikvíz přiměl dospělé přemýšlet o tom, kam s vybitou baterií či rozbitou lednicí. Slalom mezi plastovými lahvemi naplněnými vodou a míření barevnými víčky do označených krabic vyzkoušely šikovnost a rychlost soutěžících. Ale pozor! Žádné švindlování. Rodiče museli nést děti na zádech, jinak by nedostali barevné razítko na kartě. Další stanoviště prokázalo obratnost dětí, když s prutem lovily zlaté rybky z kádí. Rychlostní závod s plechovkami a stavba hradu zahřály soutěžící na další putování za pokladem. Políčka hrací karty se pomalu zaplňovala barevnými razítky a cíl se blížil. U nedaleké základní školy si děti vyzkoušely, jak umí třídit odpad. Do kontejnerů označených žlutě, modře a zeleně nosili plastové lahve, papír i sklo. A co patří do červeného kontejneru? Věřte nebo nevěřte, děti to ví. Dobře, co uděláte s prázdnou plastovou lahví, než ji odnesete do kontejneru? A děti zase nezklamaly. Musím pochválit rodiče, protože platí stará pravda: Příklady táhnou. Běh pro plastovou lahev a následné sešlápnutí nebo zmáčknutí děti určitě okoukaly doma. Prostory školní budovy byly tajemné. Na chodbách nesvítila světla, a tak se bez baterek vůbec nemohlo pokračovat v pátrání za pokladem. I na pracovní list, ve kterém děti škrtaly, co do lesa nepatří, si musely posvítit. U interaktivní tabule hledali soutěžící domečky pro zvířátka a konečně se při světle mohli trošku rozkoukat. Hurá! Na kartě jsou všechny úkoly splněny. Cesta k pokladu je volná! Poslední napínavé okamžiky hry podbarvovaly rozsvícené lampiony umístěné na stromech. A tam, zavěšené na větvích, čekaly klíče k pokladu. Truhla ukrývala pro děti zaslouženou odměnu. Naše cesta za pokladem skončila. Byla napínavá i poučná a děti ji zvládly na jedničku. Jestlipak vy dospělí víte, že svůj poklad máte doma? Ano, jsou to vaše děti, kterým záleží na životním prostředí.

Hravé sportování ve škole

Eva Gardošová, 1/2009
Na léta školou povinná vzpomínáme my dospěláci jako na období radostné a bezstarostné. Určitě se shodneme i na tom, že jsme měli ve škole nejraději hodiny tělesné výchovy. Snad jsme to tedy vzali za správný konec, když se první návštěva předškoláků MŠ Hastrmánek v ZŠ Helsinská uskutečnila v moderně vybavených tělocvičnách budovy. Hravé sportování ve škole proběhlo v dopoledních hodinách a samozřejmě se na děti přišli podívat i rodiče. Měli se na co dívat. V prostorné a moderně vybavené tělocvičně byla připravena jednotlivá stanoviště, kde družstva předškoláků a družstva prvňáčků soupeřila o vítězství. Náročnost jednotlivých disciplín se stupňovala věkem dětí právě proto, aby bylo soupeření regulérní. Při skákání v pytlích startovali prvňáci ve větších pytlích než předškoláci, běh po kladině se podobal běhu po švédských lavičkách a cesta strachovým pytlem byla pro prvňáčky delší než pro sportovce z mateřské školy. Pingpongový míček na lžíci se rovnal tenisovému míčku na cívce, a proto i tato disciplína spravedlivě rozlišovala věk dětí. Ve dvou dalších tělocvičnách, připravily paní učitelky ze základní školy doprovodný sportovní program, při kterém nám velmi zodpovědně asistovaly žákyně vyšších ročníků. Přeskoky přes švédskou bednu s rozběhem, plížení po lavičkách, překážková dráha, míření míčem do koše, to všechno si mohly děti vyzkoušet. Závěr hravého sportování ve škole se odehrál ve velké tělocvičně, kde vedoucí učitelka MŠ Dana Havlíková odměnila malé sportovce čokoládou. Prvňáci se rozloučili s kamarády předškoláky a popřáli jim dobrou chuť k obědu. No opravdu. Ředitelka ZŠ Alena Heršálková nás pozvala na oběd do školní jídelny. Po takovém sportovním klání předškolákům svíčková s knedlíkem velmi chutnala. Děkujeme i kuchařkám za příjemnou tečku za návštěvou ve škole.

Chystáme se k zápisu

Eva Gardošová, 1/2008
Leden v mateřské škole je pro naše předškoláky vždy přelomový měsíc. Chystají se totiž k zápisu do první třídy základní školy. Od vánoční nadílky nosí doma školní tašku na zádech a moc se těší, že z nich budou po prázdninách opravdoví školáci. Abychom usnadnili dětem jejich první velký životní okamžik, snažíme se, aby nevcházely v den zápisu do základní školy jako do úplně neznámého a cizího prostředí. Ve spolupráci se základní školou se snažíme seznámit děti se školním prostředím formou sportovních her v tělocvičně, prohlídkou školy i návštěvou prvních tříd, kde v lavicích sedí kamarádi nebo i sourozenci našich dětí z mateřské školy. Poslední návštěva ZŠ Helsinská byla pro děti velkým zážitkem. Již při vstupu do školy nás přivítala paní učitelka, která nás seznámila s programem a představila nám naši „průvodkyni“ - žákyni 9. třídy. Ta nás provázela po celou dobu prostory školy k jednotlivým stanovištím s úkoly, které děti plnily. Počítačová třída děti nadchla. Připravené hry zvládaly úplně na jedničku a vůbec, ale vůbec se jim nechtělo odcházet na další stanoviště. „Hodina přírodopisu“ u interaktivní tabule děti velmi zaujala. Snad za to může i mladý pan učitel, kterého poslouchala malá ouška dětí na slovo. „Co do lesa nepatří? Umíš poskládat lesní zvíře z částí? A co labyrint, ve kterém hledá včelka úl?“ No to bylo něco! Pan učitel předškoláky pochválil a rozdal jim za odměnu bonbony. V tělocvičně, na posledním stanovišti, jsme se ocitli znovu v lese. Jako lesní zvířátka děti překonávaly spoustu překážek. Slalom mezi stromy, přeskakování pařezů, házení šišek, lezení na strom. Všechno jednou končí. Loučíme se s paními učitelkami i s panem učitelem a odnášíme si s sebou diplomy za absolvování všech disciplín naší cesty po ZŠ Helsinská. Děkujeme a rádi přijdeme zase.