Online archiv

V této písničce si děti krásně procvičí hlásku Š. Po první sloce rytmicky s ještěrkou fňukáme a s olšinami šumíme. Ve druhé sloce šššumíme všššechna „Š“ co nejdéle. V první řadě musíme na procházce nasbírat šišky. Nebo najdeme cokoli, co je může představovat. Stojíme v kroužku, zpíváme první sloku, do rytmu (na každou 1. nebo každou 2. dobu) si pohazujeme „šiškami“, můžeme též házet-posílat po kruhu, přes kruh apod. Pak „šišku“ „posloucháme“. V mezihře si s motivem poslouchání pohrajeme – dáme „poslechnout“ sousedovi, povídáme si s „šiškou“ apod. Poté „šišku“ položíme před sebe na zem, chvíli u ní dřepíme a „fňukáme“. Záhy se z nás stanou olšiny. Z rukou si vytvoříme větve a tančíme valčíkový krok, přísun, v pauze nejdříve dopředu, dozadu a otočka a zopakujeme, pak to samé doprava, zpátky, otočka a doleva, zpátky otočka. Přeji hodně zábavy.

Tentokrát je na řadě písnička na písmenko „Č“. Dá se s ní krásně pohrát dramaticky i pohybově. Nabízím skloubení obojího, nejobtížnější variantu, kterou můžete samozřejmě libovolně zjednodušit. Jedna skupina představuje oškliváckého Čendu Boučka, druhá je spravedlivě rozhořčená. Rozhořčení zpívají. Skupiny začínají v hloučcích proti sobě. Čendové mají v první sloce svůj typický krok: na čtvrťové doby špička, pata, špička, pata neboli „zločinecké plížení“. Obejdou druhou skupinu, která se lekne a otočí se ve chvíli, kdy jim Čendové vpadnou do zad a zadupou. Při repetici postupují stejně, vrátí se tak na původní místo. Rozhořčení jdou do dřepu, smutně koukají na rozbořené mraveniště, zpívají „těm chudáčkům mravenečkům…“ a Čendové jim do nich opět na DUP skočí či dupnou. Ve druhé sloce mají krok „špička pata“. Rozhořčení mají krok pata, špička, pata, špička, ruce v bok a „tlačí“ Čendy, kteří před nimi couvají a na čtvrťové doby vrtí hlavou vlevo a vpravo. Když rozhořčení při zadupání vykřiknou „To se teda zlobim!“ (viz noty), Čendové se rozprchnou a otočí se jakoby trucovitě zády. Při „milý Čendo…“ stojí rozhořčení mírně rozkročení se založenýma rukama a Čendové dupou, ale tentokrát z trucu. Pojetí závěrečných dvou/čtyř dob ponechám na dětech, jakpak se jim vztahy asi vyvinou?

S novým školním rokem začínáme novou řadu písniček, tentokrát z nově připravovaného CD logopedických písniček. Každá je zaměřená na jednu problematickou hlásku. Začínáme s „L“. Aby se nám písnička lépe pamatovala, přidáme pohyb. Melodie i doprovod vychází z lidových písní, tak v tom žánru zůstaneme. Utvoříme s dětmi kruh, ve kterém se střídají kluci a holčičky. Pokud máme ve třídě větší nepoměr, rozdělíme děti do dvou koleček na klučičí a holčičí, na frajerky a šuhaje. Holky se drží za zády, kluci kolem ramen, a pokud jsou v jednou kruhu společně, tak všichni za zády. Jedna malá mandelinka (děti vykročí levou nohou, pravou přisunou, holčičky tlesknou a otočí se, kluci podřepnou) s jednou velkou mandelinkou (pravá noha úkrok, levá přísun, podřep) jely spolu na dvojkole, jely spolu kolem pole za maminkou (děti dupou střídavě pravou a levou nohou, na slovo „maminkou“ jdou do podřepu).

Variace na známé rozpočítadlo potěší malé i velké. Začínáme s dětmi v kroužku a „rozpočítáváme“ míčem nebo hakisakem, který házíme dětem a ony nám jej vrací, přičemž opakují námi rozkouskovanou říkanku v rytmu zhudebnění.

Písnička o velkém neštěstí na selském dvoře je prostorem pro herecké ztvárnění. S maňásky, maskami, papírovými loutkami, prstovými maňásky nebo jen tak. Obsah písničky můžeme dětem přiblížit pohádkou.

S písničkou začínáme ještě v zimním období, postupně (např. po týdnu) se učíme všechny sloky, přivoláváme ptáčky, kteří přezimují v teplých krajích, a ty, co zůstávají, připravujeme na příchod jara.

Vánoční svátky jsou plné vůní. Stromek, cukroví a jablíčka, ale třeba i dárky, to všechno přináší nové a nové dojmy. A písnička, kterou se nyní naučíme, vypráví právě o vánočních vůních.

Tato písnička je intonačně poměrně obtížná, proto je pohyb jednodušší. Nejdříve je dobré rozebrat, přehrát a vysvětlit její jednoduchý příběh a jeho „výchovný“ smysl. Pokud pracujeme s maminkami a malými dětmi, je pro ně zábavné stát v kroužku, každá maminka drží z každé strany jedno dítě za ručičky nebo pod pažičkou a synchronně je houpeme dopředu, dozadu v rytmu písničky a na „bác!“ jdou opatrně na zem nebo do polštářů. V dětském kolektivu děti houpou plyšáčky či panenky nejdříve každé samo a v náručí a pak v kroužku, kdy je drží za ručičky či pacičky a nakonec udělají „bác“. Další možností je zahrát si příběh s jednou panenkou či více panenkami-Kačkami a druhou sloku zpívat na libovolnou slabiku či brumendo, kdy se houpou ostatní hračky na „uvolněných“ houpačkách.

Oblíbená batolecí hříčka „berany duc“ zaujme i starší děti. Určitě se při ní pobaví i dospělí. Tak s chutí do trkání, ducání, kníkání a dalších veselých zvuků!

Říkanka Paci, paci těší již děti od jednoho roku života, kdy je máme na klíně a vše děláme s nimi, i předškoláky, kteří si její „najazzlý“ rytmus užívají. Je ale třeba jej mít dobře zvládnutý.

Čarodějnice mají svátek, i když jeho oslava spočívá v jejich pálení. Veselá a trochu rozverná písnička se bude hodit nejen k čarodějnickému reji, ale třeba i na karneval. Ale to až za rok. Najdeme co nejvíc šátků, záclon, hadrů, plyšových kocourů, krys a žab, košťat a jiných ježibabích propriet, krásně se nazdobíme a můžeme začít. Jsme s dětmi v kroužku čelem do středu a na každou slabiku uděláme poskok stranou: pravá levá pravá, levá pravá levá, pravá levá pravá pravá, levá pravá levá (a protože je tady repetice, poskoky zopakujeme). Jdeme po kruhu ve dřepu, na prstech vypočítáváme čepice, gatě, brejle, střevíce, kroutíme rukama v zápěstí na znamení záporu, pomalu jdeme do stoje, na „není“ přidáme i vrtění hlavou, otočíme se opět do kruhu… a rytmicky „baštíme lžící“. A už jsou z nás také čarodějnice, které „baští“ malé děti. Přeji hodně zábavy.