Online archiv

Na konci listopadu jsem strávila týden v Turecku na studijní návštěvě financované ze zdrojů Evropské unie v rámci Programu celoživotního učení. Program studijních návštěv je určen vedoucím pracovníkům škol, vzdělávacích institucí a úřadů. Cílem těchto návštěv je výměna zkušeností, získání nových informací v oblasti vzdělávání a navazování přímých kontaktů. Během nich se setkávají odborníci z různých koutů Evropy. Turecko jsem neznala, byla to moje vůbec první návštěva této země. A tak jsem odjížděla trochu s obavami. Už ty ohlasy lidí z mého okolí: „Ty jedeš do Turecka? Sama? Do Turecka?!!!“ Také jsem měla určité předsudky. Návštěva předčila očekávání. Sešli jsme se opravdu z různých zemí Evropy: Česká republika, Španělsko, Litva, Estonsko, Francie. Většina z nás byla řediteli mateřských škol. Tématem naší návštěvy bylo vzdělávání v raném věku, jeho důležitost pro rozvoj dětí nejen ve smyslu získávání znalostí, ale také začlenění do společnosti. Naši hostitelé ze soukromé školy z města Karabuk v severozápadní části Turecka se zaměřili na podporu získávání jazykových dovedností, výuky angličtiny. Byli jsme hosty jejich školy, která patří do sítě privátních škol TED (je jich v Turecku 23). Naši hostitelé nám byli skvělými průvodci i společníky. Za studenty jsou zde považovány všechny děti. I děti v mateřské škole, která je pro děti pěti- až šestileté (povinná školní docházka je od sedmi let). A jak by ne! Děti zde mají – podobně jako u nás na základní škole – učitele na takové předměty, jako je tělesná výchova, věda, umění, angličtina, šachy nebo počítače. Důraz je kladen na angličtinu. Pět hodin týdně v mateřské škole! A pak už se navazuje ve vyšších ročnících základní školy. Atmosféra ve třídách byla velmi příjemná, přátelská, pozitivní. Jen byl znát ostych spíše starších dětí, pokud měly použít angličtinu aktivně. Ale i ten se ztrácel a během týdne si na naši přítomnost ve škole děti zvykly. Občas se samy přišly zeptat, co je zajímalo, případně si ověřit, že se s angličtinou dá domluvit opravdu po celém světě. Byla to oboustranně skvělá zkušenost. S mými kolegy z ostatních zemí jsme porovnávali naše školské systémy, možnosti studia na privátních školách, kvalitu a možnosti státních škol, přístup různých zemí k výuce dalších jazyků. Shodli jsme se na tom, že máme podobné metody a formy výuky, uvítali bychom větší zaměření na výuku cizích jazyků – zvláště jejich aktivní znalost. Rozdíl byl znatelný v počtu dětí na učitele. Ten je u nás nejvyšší. Vzdělávání dětí však u nás začíná velmi brzy. To nám tak trochu záviděli Španělé… Navštívili jsme jen část Turecka. Jeho západní část. Ale všichni jsme odjížděli s podobnými pocity. Turecko se nám ukázalo v úplně jiném světle, než v jakém jsme ho před pár dny viděli. Je to země, která se pro nás během jednoho týdne stala velmi milou, přívětivou, přátelskou. V lecčems inspirativní. Sešli jsme se s kolegy ze země s jinou kulturou, odlišnou tradicí, rozdílným náboženstvím. A našli vlastně velmi podobnou těm našim. Moderní, rozvíjející se, snažící se pro své děti dělat to nejlepší – dát jim vzdělání, vychovat z nich slušné, sebevědomé lidi. To bychom si přáli všichni. Bez ohledu na to, z kterého kouta Evropy či světa jsme.