Online archiv

stručněLidé, kteří přežili mučení, bývají častěji přizpůsobivější a odolnější vůči nepřízni osudu než oběti jiných traumatických zážitků. Vyplývá to z nového výzkumu zaměřeného na oběti mučení, které se přistěhovaly do Spojených států.Výzkum zároveň prokázal, že traumatické zážitky se akumulují a pokud překročí pomyslný práh přizpůsobivosti člověka, další trauma mírného či středního stupně se může stát"poslední kapkou". Všechna dosavadní traumatase v takovém případě dostanou do popředí. Dvě studie na toto téma vedl Ibrahim A. Kira z Michiganu. První zahrnovala 286 mučených a nemučených lidí z Iráku a dalších zemí, kteří vyhledali odbornou pomoc. Druhý výzkum zahrnoval365 iráckých utečenců žijících v Michiganu. 40 % z nich zažilo mučení před svým příchodem do USA. Všichni členové skupiny iráckých uprchlíků uváděli vícenásobná traumata - a to jak před svým příchodem do USA, tak po něm (vrámci adaptace na novou kulturu, jazyk apod.). Výsledky studií ukázaly, že lidé, kteří prožili mučení, mají však silnější posttraumatické"pozitivní růstové postoje"ve srovnání s lidmi, kteří mučení nezažili. Dálemají méně násilné postoje vůči ženám a dětem, mají méně tradiční rodičovské postoje, cítí větší podporu z okolí a jsou lépe socio-kulturně přizpůsobení.

stručněRočně je ve Velké Británii vydáno asi 24 milionů lékařských předpisů na antidepresivum Prozac (s účinnou látkou fluoxetinem; ekvivalent Deprexu, Fluvalu či Fludacu). Nyní byly stopy Prozacu identifikovány v britské pitné vodě.Podle Britské agentury pro životní prostředí (British Environment Agency) je právě četnost užívání antidepresiv příčinou, proč se nyní stopové množství Prozacu nachází v britských řekách i ve spodních vodách. Zjištění vyvolalopožadavek, aby se výskyt léků v pitné vodě monitoroval.

Postoj člověka vůči stáří se mění postupně s věkem. Je to dáno nejen zráním a zkušenostmi, ale také proměnou kognitivní složky postoje, kterou ovlivňuje uvědomování a připouštění (nebo popírání) faktu blížícího se staří člověkasamého. V literatuře, ale i v běžném hovorovém jazyce užíváme záměrně celou řadu opisných frází, které mají umožnit vyhnutí slovům, jako je"stárnutí"nebo"stáří". Proto občas zaslechneme, že někdo je"dříve narozený"nebo že"více pamatuje". Tyto opisné tvary jako by měly lidem, kterých se stáří již citelně dotýká, zmírnit nepříjemné prožitky z uvědomovaného faktu příslušnosti k této vývojové etapě.Obava ze stáří a stárnutí však prostupuje více vývojových období, a je proto pro člověka přirozené, že aktivuje obranné mechanismy, které mají vytěsnit, příp. učinit snesitelné myšlenky na to, že se bude potýkat s důsledkyinvoluce a úpadku - jak v oblasti vzhledu tělesné schránky, tak v oblasti kognitivních procesů. Potřebu ujišťování, že tato doba je ještě hodně daleko, mají nejen lidé ve středním věku, ale také lidé mladí. Jednu květnovouneděli jsem cestoval autobusem MHD v Brně a byl zahloubán do svých osobních věcí. Ze zadumání mne vytrhla hláška:"Proč ten dědek vystupuje tady, když ještě nejsme u hřbitova?"Pronesla ji jedna ze dvou slečen, kterébych podle vzhledu zařadil do vývojového období adolescence, ačkoliv její verbální projev nenasvědčoval, že by byla rovněž na vrcholu inteligence - alespoň ne té složky, které dáváme adjektivum sociální - a pokud skutečně onadívka dospěla na vrchol této složky, bylo by na místě uvažovat o jisté"sociální retardaci". Tento projev během následujících zastávek nebyl ojedinělý. Byla to věta, která zazněla pokaždé, když někdo, kdo byl již zapolednem života, vystupoval jinde než u hřbitova. Sloužila pro udržování interakce mezi oběma dívkami, jejichž krev při vědomí vlastní vzdálenosti od podzimu života vykazovala nepochybně značný obsah endorfinů (a možná ialkoholu). Ostatní cestující se bavili už méně, ale k žádné vnější akci vůči podnětům obou dívek nedošlo. Pohledy směřovaly do neurčita nebo do stránek bulvárního časopisu, jedna paní si povzdechla, že to je"drsné".Možná se projevilo rozptýlení odpovědnosti, konformita, u starších lidí možná zapracovala nejistota a v případě mladých lidí zřejmě lhostejnost (která je často prezentována jako nejvyšší projev emoční stability). Podle méhonázoru toto není příznakem tolerance společnosti, ale spíše důsledek její pasivity. O to více jsem začal přemýšlet, jak se k těmto agresivním projevům postavit. Hlavou mi proběhly pojmy jako hranice, asertivita, efektivníkomunikace, to vše při zvýšené sekreci stresových hormonů. Pomoc v této situaci mi naskytla nečekaně vývojová psychologie. Když jsem procházel kolem obou slečen, pronesl jsem k nim výrok ze závěrečné písemky:"Být mladýumí každé tele, ale stárnout, to je kumšt". Zabralo to. Možná ne jako podnět, který by u dotyčných slečen vyvolal pocit studu, ale alespoň jako pohlazení pro příslušníky stárnoucí generace, v jejichž obličejích byl vidětúsměv. Pokud prolistujete televizní program, možná narazíte mimo jiné na pořad s názvem Etiketa, který má jako podtitulek uvedeno:"Pokud se dosud neumíte slušně chovat, máte jedinečnou šanci se to naučit s LadislavemŠpačkem". Docela se těším na to, až přestane Ladislav Špaček dělat vědu z chyby ve stolování a začne napravovat chování těch adolescentů, kteří během socializace nepochytili základy zdvořilosti (nebo nejsou ochotni jedodržovat). Skutečné nebezpečí by nastalo, pokud by se averze vůči starším lidem stala normou. Být starý může být v některých případech stejné stigma, jako být před patnácti lety příslušníkem homosexuální komunity. Je to zřejmědůsledek akcentu početnější části společnosti na hodnoty, jako je výkon (v práci i v sexu), mladistvý vzhled, a na možnost užívat života plnými doušky.

Umět dobře vzájemně komunikovat, mít spolehlivého partnera či cítit porozumění v manželství, to vše jsou faktory, které podle odborníků posilují naše zdraví. Naopak pokud mezi manželi převažují negativní interakce nadpozitivními, může to být příčinou zdravotních komplikací - zejména pokud tato situace trvá dlouho. Vyplývá to z nové studie, jejíž výsledky byly prezentovány na 112. výročním zasedání Americké psychologické asociace v Honolulu.Určité dlouhodobé způsoby chování jednoho partnera mohou přispívat k tomu, že druhý z partnerů se začne potýkat s chronickými zdravotními problémy. Studie se účastnilo 729 dospělých lidí nad 50 let, kteří žili v prvnímmanželství. Autoři zkoumali celkem pět dimenzí kvality manželství (nesoulad, negativní a pozitivní partnerské chování, celkovou kvalitu vztahu a manželskou komunikaci) a čtyři indikátory fyzického zdraví (fyzické příznaky,chronické zdravotní problémy, invaliditu a vnímané zdraví). Výsledky studie prokázaly, že kvalita vztahu významně souvisí s výskytem zdravotních problémů. Konkrétně výskyt negativních vzorců partnerského chování (nadměrnépožadavky na druhého partnera, přílišná kritičnost, nespolehlivost, časté rozčilování apod.) byl spojen s častějším výskytem zdravotních obtíží. Autoři studie dbali na to, aby výsledky nebyly ovlivněny možnými intervenujícímifaktory (socioekonomický status, vzdělání apod.). Autoři upozorňují na to, že negativní chování manželů vůči sobě lze ovlivnit v pozitivním směru. Např. manželská terapie se může zaměřit na zmírnění vzájemné kritiky, nadměrnýchpožadavků a eskalujících negativních emocí. Pokud se podaří snížit manželský distress, může to mít za následek nižší riziko zdravotních problémů v pozdějším věku.

Dr. Mirko Frýba - Kusalananda Thera - nyní mnich, dříve univerzitní profesor psychologie, dnes žije převážně na Srí Lance, kde je mistrem nauky Dhamma a svým žákům nabízí postupy k zvládání všedního života. Z jeho knih jenejznámější"Umění žít šťastně".

V čekárně u lékaře jsem objevila únorové číslo Psychologie dnes a zaujal mne článek o kineziologii, resp. One Brainu (dále jen OB). S touto metodou jsem se osobně potkala před 3 roky. Trápila mne nadváha, žádné diety dlouhodoběnepomáhaly, kurzy hubnutí rovněž žádný výsledek neměly. Na doporučení kamarádky jsem šla na odblokování k facilitátorce. Každé odblokování stálo asi 400 Kč, ale výsledek se nedostavoval. Bylo mi proto doporučeno absolvovatkurzy OB, které mi objasní více. Absolvovala jsem 6 stupňů kurzů a k tomu bezpočet tematických minikurzů. Nerada bych unavovala mnoha detaily a podrobnými zkušenostmi. Podstatné je, že OB je metoda manipulativní, vytvářízávislost na testování a finančně je značně náročná. Pro hodnocení metody je důležitý i fakt, že jde o uzavřený okruh lidí, do kterého lze proniknout jen absolvováním kurzů. Kurzy je nutné absolvovat v předepsaném pořadí amusíte přijmout filozofii OB. Druhou důležitou věcí je to, že v OB není ctěno soukromí člověka a odblokování probíhají v kurzu veřejně. Všichni o sobě najednou vědí všechno, i když se vidí poprvé v životě. Třetí a zdaleka neposlední zajímavostí je, že poradnu s vlastní klientelou si můžete otevřít již po 4. třídenním nebo čtyřdenním kurzu. Odblokování samotné provádějí účastníci již po prvních dvaceti minutách prvního kurzu. A je jedno, jestlijste elektrikář, opravář televizí, dojička krav nebo psycholožka. Není to fantastické, že psycholog či psychiatr se trápí 5 nebo 6 let studiem vysoké školy a dál se vzdělává, kdežto facilitátor o psychologii neví nic, alezasvěceně klientům radí a ještě slušně vydělává? Obvyklá cena za odblokování je 500 Kč. A jedno odblokování nikdy nestačí. Proč tak vynikající, účinnou a rychlou metodu tedy nepoužívají psychologové a psychiatři? Protože jeneúčinná a manipulativní. Účastníci kurzů jsou přesvědčováni o nemožnosti a pomalosti, někdy i neschopnosti psychologů, příp. lékařů. Na všechno jsou jednoduché a jasné odpovědi, pokud náhodou selžou, vystačí si s odpovědí"Univerzum to tak chce (nebo nechce)". Výsledkem mého působení v OB byl nula zhubnutých kg, zato několik desítek tisíc korun pryč. Za neméně důležitý považuji i fakt, že propagátoři OB veskrze odmítají komunikovat sodborníky - psychology, psychiatry, lékaři. Nechtějí (údajně nepotřebují) nikoho přesvědčovat, protože"to"funguje samo. Je to spíš tak, že by OB v konfrontaci neobstál. Facilitátoři v drtivé většině psychologynejsou. Nedokáží rozpoznat mnoho souvislostí, problémů, jevů, které jsou pro psychology samozřejmostí. Pro ně je spíše důležité podchytávat obyčejné lidi. A to by se jim nedařilo, pokud by média uveřejňovala negativní reakce.Naopak dobrou reklamu jim dělají mediálně známé osobnosti, které tomuto směru podlehly. Např. Naďa Konvalinková. Pokud se týká mne, jak jsem uvedla, váha se nepohnula. Byla jsem v koncích, a tak jsem navštívila psycholožku ajiž rok k ní chodím na psychoterapii, kde jsem pochopila, že odblokování u mě nemohlo nic vyřešit, a konečně jsem viděla rozdíl mezi prací odborníka a"OB rychlokvašek"- pseudoodborníků. Zkušenosti s OB nelituji,kromě vyhozených peněz. S odstupem času a ve srovnání s terapií, které se účastním, jsem pochopila, jak jednoduché je naletět a jak moc člověk může podlehnout vábení rychlých, ale neuskutečnitelných výsledků. A tak se svézkušenosti snažím využít ve prospěch těch, které mohu včas varovat.

Tak zní podle psychologa a religionisty Pavla Říčana heslo současného člověka, který sice hledá transcendenci a duchovní rozměr, ale odmítá jeho pojetí v tradičních náboženských systémech. A"nejhorší"jsou v tomEvropané.