Online archiv

StručněBritští vědci zjistili, že děti, které hodně sedí, mají zvýšené riziko rozvoje chronického únavového syndromu (myalgické encefalomyelitidy) v pozdějším životě. Tento syndrom neznámé etiologie spočívá v nevysvětlitelné únavěpostižených lidí. Výsledky nové studie, která byla publikována v časopise British Medical Journal, jsou v rozporu se staršími výzkumy, které identifikovaly několik rizikových faktorů únavového syndromu, včetně onemocněnírodičů, psychického stresu během dětství nebo nadměrného tělesného cvičení. Autoři uvádějí, že mnohem větším rizikem než cvičení je naopak sedavý způsob života.

StručněVíce než jeden člověk z dvaceti prožil ve svém životě psychotické (jako jsou např. paranoidní) myšlenky či halucinace. Vyplývá to z výsledků studie britských vědců z King's College London, která byla uveřejněna v British Journalof Psychiatry. Výzkum zahrnoval celkem 8 580 osob ve věku 16 - 74 let. 5,5 % z nich prožilo jeden či více z pěti sledovaných psychotických příznaků. Autoři studie zjistili, že tyto psychotické příznaky jsou spojeny s drogovouzávislostí, stresovými životními událostmi v nedávné době a s nízkou intelektovou úrovní. Pokud jde o drogové závislosti, nejsilněji jsou psychotické zážitky spojeny s marihuanou. Louise Johns z Institute of Psychiatry dodává,že není jasné, zda závislost na marihuaně vede k psychotickým zážitkům, anebo zda tyto zážitky předcházejí jeho užívání. Výzkum podporuje názor, že psychotická onemocnění představují kontinuum, které existuje v rámci celépopulace. Nejde tedy o přesně ohraničenou diagnostickou kategorii. Naprostou většinu lidí, kteří uvedli jeden či více psychotických zážitků, nelze pokládat za duševně nemocné.

StručněMnoho let se odborníci domnívali, že držení diet může u obézních žen vést k depresivním náladám, záchvatům přejídání a k poruchám příjmu potravy. Nová studie vědců z University of Pennsylvania tyto domněnky vyvrací. Ukázalatotiž, že ženy, které držely dvě různé diety se sníženým příjmem kalorií, vykazovaly méně příznaků deprese než ženy, které diety nedržely. Přestože několik žen držících dietu zaznamenalo izolované epizody přejídání během drženídiety, u žádné se nevyvinula vážnější porucha příjmu potravy. Studie trvala 65 týdnů a bylo v jejím rámci sledováno 123 žen ve středním věku, které trpěly nadváhou. Výsledky byly publikovány v zářijovém čísle časopisu AmericanJournal of Clinical Nutrition.

V každé učebnici psychologie najdeme pěkně utříděné typy reakcí na frustraci. Extrapunitivní typ hledá vinu za selhání v druhých, intropunitivní v sobě a impunitivní mimo sebe a mimo druhé - v souhře nepříznivých okolností.Názorné příklady pak mají objasnit, oč tu běží (bývají často dosti, řečeno eufemisticky, prostinké). Jenže, jak už tomu bývá u všech typologií, i typy reakcí na frustraci mají komplikovanější skladbu a dynamiku. Student, kterýneuspěl u zkoušky, spatřuje vinu v profesorovi, je-li nadán extrapunitivitou. Tíhne-li k impunitivitě, spatřuje vinu v situačních proměnných. Anebo spatřuje vinu v sobě, a to tak, aby si zachoval sebeúctu, má-li intropunitivnínávyk. Ale tak tomu v praxi nebývá. Obvykle každá z uvažovaných reakcí má větší či menší podíl na výsledné proklamaci. Podíl extrapunitivity může být vyjádřen znechucením z nelidskosti zkoušejícího, podíl intropunitivitymomentální špatnou kondicí a impunitivita nešťastným vytáhnutím zapeklité otázky, a to vše vytváří konečnou postfrustrační reakci. Ta se posléze odstiňuje podle toho, kdo je jejím příjemcem. Základní zákonitost psychickéhoobsahu, že totiž vždy funguje komplexně, ne analyticky, platí ovšem i zde. Snaha dát se vést učebnicovými schématy bývá ošidná, je tomu tak u všech typů (extraverze-introverze, typy sociálního chování - pasivita, agresivita,asertivita, prosocialita,racionalita-emocionalita atd.). Býváme někdy naivně uspokojeni, podaří-li se nám přesně pojmenovat a zakategorizovat určitý psychický akt, mnohdy však se naše uspokojení mění v rozpaky - složitostduševní dynamiky je slovy těžko uchopitelná. V tom se zračí i složitost, svoboda, komplexnost i vznešenost předmětu naší vědy; mívám z toho vždy radost, že jde nejen o nejsložitější, ale i nejpozoruhodnější předmět, který nebyldopřán jiným vědám. Před majestátností tohoto faktu jsem zároveň přiváděn k pokoře. Vraťme se k extrapunitivitě. Zdá se mi, že je nějak zahrnuta v každé naší reakci na frustraci, třeba jen malým dílem, snad jen stopově. A navícjako by se uměla přeměňovat v ne-extrapunitivitu. Vezměme banální příklad. Nepodařilo se mi přesvědčit svou ženu o své pravdě. Mohu se intropunitivně obviňovat, případně vezmu do úvahy nepříznivé okolnosti, ale stále ve mnětrčí extrapunitivní osten - má žena bývá proti logickým argumentům často imunní. Jako by někde vždy byla extrapunitivní agresivita, třebas potlačená nebo maskovaná. Komplexu extrapunitivity je zapotřebí dobře rozumět. Rozhodněnejde o nějakou objektivní autoreflexi. Postfrustrační agresivita je autonomnější, než bychom si přáli. Zdá se tedy, že extrapunitivita je přítomna více méně v každé následné reakci, formována tou či onou valencí. Zde jsmeblízko Freudovi, i když nemusíme tuto agresivitu považovat za vrozený úděl. Nasadím-li si masku psychoterapeutické laskavosti a vstřícnosti, musím odolávat razanci extrapunitivních vznětů. Tak tomu bývá i v jednání s úřady, vobchodech, na pracovišti i při hrách, jsme-li k sobě upřímní. Jako by extrapunitivita, třebas tutlaná, byla stále v pohotovosti. I ona podléhá snaze předstírat a transponovat se do jiné tóniny. Dobře je to čitelné u politiků,jež politická praxe vybavila širokým spektrem maskovacích manévrů. Je tomu opravdu tak, že v náročných životních situacích bývá extrapunitivita vždy nějak přítomna? Nevím, ale raději s tím počítejme, abychom si zachovali dobréspaní. Ostražitost proti ní umožňuje žít v skutečně lidském prostředí i se sebou samými.

Nový výzkum, jehož výsledky byly publikovány v zářijovém čísle časopisu Child Development, potvrdil, že děti jdou ve stopách svých rodičů. Alespoň pokud jde o aktivity dívek provozované ve volném čase. Hlavní autorka studie,Susan M. McHale z Pennsylvania State University, zjistila, že dívky mají silnou tendenci angažovat se v činnostech, které mají rádi nebo jichž se účastní jejich rodiče. Aktivity matek mají na dcery nejsilnější vliv ve střednímškolním věku, tj. mezi osmým a desátým rokem. Zájmové činnosti otců mají na dívky nejsilnější vliv později, v období adolescence. Speciální situace nastává, pokud se rodič věnuje činnosti, která je obvykle doménou opačnéhopohlaví. Pokud se například matka intenzivně zajímá o nějaký"mužský"sport, dívka bude mít o tento sport pravděpodobně také zájem (více, než pokud by se o stejný sport zajímal její otec). McHale připomíná, že prodcery je důležité vědět, jak jejich rodiče tráví volný čas, jaké mají koníčky. Výzkumu se účastnilo 300 dívek ve věku 8 až 15 let ze střední společenské vrstvy. Sledování probíhalo po dobu dvou let. Jednou ročně byly dívkykontaktovány a výzkumníci se jich dotazovali na trávení volného času. Jedním ze zajímavých zjištění bylo i to, že přibližně do věku 13 let u dívek narůstá zájem o aktivity typické spíše pro chlapce (např. sporty). Po 13. rocetento zájem klesá přibližně do 17 let. Typicky femininní činnosti, jako je hra s panenkami, tancování apod. měly nejvyšší výskyt v devíti letech. Podle autorky výzkumu lze výzkumná zjištění vysvětlit tím, že společnost obecněvíce oceňuje maskulinní aktivity ve srovnání s femininními. S přibývajícím věkem začínají dívky tuto skutečnost reflektovat a místo panenek si začínají více hrát s legem. Výzkum se zaměřil také na hormonální vlivy. Ukázalo se,že hormony pravděpodobně ovlivňují dívčí aktivity pouze během středního školního věku - mezi osmým a desátým rokem. Konkrétně dívky, které v tomto věku mají hladinu testosteronu nízkou, preferují femininní aktivity, naopakdívky s vyšší hladinou testosteronu tráví typicky dívčími činnostmi času méně. Citlivost na hormonální úroveň je v tomto věku nejspíše dána bouřlivými změnami, které se odehrávají - dochází k významným tělesným změnám,proměňují se sociální vztahy apod.

Nedostatek smyslu pro dějinné souvislosti je nežádoucím omezením reflexe nejen v teorii, ale i v žité praxi. Komunismus byl poražen, ale byl poražen i v nás? Komunistické hnutí má (nebo mělo?) ve své genezi pokleslé altruisticképudy, vlastní člověku jako člověku, a vulgárně pozitivistické vidění světa a společnosti. Jak zdůrazňují religionisté, jde vlastně o implicitní náboženství (až do obliby rituálů a davových mítinků). Že přetrvávají různé postojev naší postkomunistické společnosti, o tom nelze pochybovat. Jde o navýsost aktuální otázku - o tom svědčí i existence komunistické strany, u nás tak dobře zabydlené.Z psychologického hlediska lze hovořit o syndromu komunistické posedlosti. Je charakterizován triádou navzájem kompatibilních symptomů:(1) Insuficience nebo vývojová ustrnulost kognitivních funkcí s adhezívním myšlením, se sklonem k mytománii a utopismu (s neznalostí lidského nitra);(2) anetická inferiorita s poruchami svědomí (nejčastěji příliš široké);(3) infantilní závislost na vzorech s neschopností zapojit do rozhodování rozum.Tyto tři znaky, více či méně vyjádřené, jsou podmínkou stanovení uvažovaného syndromu. I zde ovšem existuje značná variabilita, jak budeme sledovat dál. V praxi se může osvědčit (cum grano salis) jednoduché kritérium: upsání sedémonu komunismu.Infantilizmus, jakkoli maskovaný, je důležitým rozpoznávacím znakem. Jen zalistujte v dílech Lenina, určitě vás překvapí dravá intolerance; místo argumentů se oponentům nadává, sází se na voluntaristické extrémně direktivnívedení, na agresivitu a na potírání svobody (svoboda je přece jen"poznaná nutnost"). Jak tomu ponejvíce bývá, tento syndrom dokáže zaneřádit celou osobnostní strukturu, poznávací procesy, postoje a hodnoty. Obhájcikomunismu podávají vždy hotová, nezralá řešení, do úvah zapojují více emocí, než je zdrávo. Libují si v stručných, myšlenkově nenáročných tvrzeních, která okupují naše vědomí, aniž si to přiznáváme. Jsou mistry v sugestivnímpůsobení a v podbízení se nereflektovanému obecnému mínění. Jednu z dokonalých kritik představuje Masarykova Otázka sociální; psychologa jistě zaujmou výstižné psychologické postřehy, myslím, že tento spis patří k nejlepším,pokud se týká hodnocení marxismu - kritika je dotažena až do sociálních důsledků a do psychologické infekce. Masaryk správně ukazuje, jak primitivní byla Marxova psychologie, jak neznal nitro člověka. Příznačné pro tentosyndrom je adhezívní myšlení (adhesive thinking): je ulpívavé a monotematické, vyznačuje se přilnavostí k určitým myšlenkových schématům. S ním souvisí myšlení prací (wishfull thinking), které lze charakterizovat případnýmrčením"prám otcem myšlenky". Vyskytuje se i apokalyptické myšlení (apocalyptic thinking); to je černobílé, nemá smysl pro odstínění, je nekritické a nereálné, využívají ho totalitní vůdci pro dosahování svých cílů.Silné podléhá sugesci davu - proto ty časté komunistické rituály (což ostatně souvisí s obsesemi) a vytrvalé omílání frází. Třebaže jde u komunismu nejen o doktrínu, ale i o sociální hnutí, jeho sociální postoje jsouspecifické; pozorovat lze totální absenci prosociálního cítění a empatie (sociální pozitiva jsou vyhrazena jen proletariátu či dělnické třídě) a v zajetí černobílého vidění jsou ostatní sociální skupiny třídními nepřáteli, snimiž se musí svést nelítostný boj (jeho nelítostnost dostatečně dokázala historie). Obdobně je tomu i s hodnotovým systémem. Vyšší hodnoty jako pravda, láska, dobro jsou buržoazními přežitky a kněžourství (výraz Lenina). Jakokaždé náboženství i komunismus vychází z víry v zákony společenského vývoje, má své nebe (komunistické společenství), své světce (vůdci proletariátu nebo i propagandou vytvářené vzory údernictví, udavačství, krutosti neboomezenosti). Je-li tento syndrom charakterizován odlišnostmi v kognitivních funkcích, v postojích i v hodnotách, je charakterizován i specifičností v každodenním životě takto trpících jedinců. Hrubý voluntarismus, vojenskádirektivita a absence soucitu se u nich projevuje v práci, v rodině, v době volna. Skoro by se chtělo říci, že jediná pravdivá teze Stalinova byla, že komunista je člověk"zvláštního ražení". Ano, to je. A jak je tomus dnešními komunisty? V jádru trpí všemi uvedenými příznaky, jen rétorika je jiná. Hlásají svou nekonturovanou doktrínu do určité míry v obráceném gardu, navenek se ztotožňují s parlamentní demokracií a tutlají, jak by jednouvládli. Jak lze naroubovat na ortodoxní marxismus svobodu a demokracii, jaký je výsledný hybrid, tím se nezabývají. Zdá se (třebaže nemáme k dispozicí doklady z výzkumu mínění), že jakkoli nepružní v myšlení vykazujípozoruhodnou schopnost flexibility v hlásání šalebných, populistických"argumentů". Nelze rozumně pochybovat, že v každém z nás může přetrvávat určité dědictví čtyř dekád rudého brainwashingu. Působí tu však milosrdněpsychoterapie času a nových zkušeností.

Lidem, kteří se narodili matkám - teenagerkám, hrozí dvojnásobné riziko, že spáchají během svého pozdějšího života sebevraždu, v porovnání s lidmi, kteří se narodili matkám, jimž bylo 20 a více let. Vyplývá to z výsledků novéstudie švédských vědců, která byla uveřejněna v prestižním časopise Lancet. Podle autorů studie může být vysvětlením chudoba, sociální a ekonomický tlak, který bývá s časným mateřstvím často spojen. S vyšší mírousebevražednosti byla spojena i nízká porodní hmotnost dětí mladých matek. Dalším zajímavým zjištěním, které z výsledků studie vyplynulo, byla vyšší míra sebevražednosti u lidí, kteří se narodili do velkých rodin - se čtyřmi avíce staršími sourozenci. Výzkumný tým vedla Danuta Wasserman z Karolinska Institute ve Stockholmu. Sledovala celkem 700 000 lidí narozených v letech 1973 - 1980. Z tohoto počtu spáchalo sebevraždu 397 mužů a 166 žen. Osebevraždu se pokusilo necelých 2000 mužů a více než 4700 žen. Analýza ukázala, že lidé vážící při narození méně než 2 kg a lidé narození matkám mladším 20 let páchají sebevraždy dvakrát častěji než lidé, jejichž porodní váhabyla standardní (cca 3,5 kg) a jejichž matky byly ve věku 20-29 let. Mateřství ve věku pod 20 let se ukázalo jako rizikové z hlediska sebevražedného chování dětí v pozdějším životě. Příčinou je pravděpodobně nepříznivépsychosociální prostředí, které mladé matky svým dětem poskytují, neadekvátní péče o děti, stres způsobovaný častou absencí otce apod.

Kdo má chuť žít a boj s rakovinou nevzdává, má větší šanci se uzdravit, říká psychoonkolog Volker Tschuschke. Ne všichni pacienti mají ale zdroj síly k takovému boji v sobě. Často musí pomoci psycholog.