Online archiv

J. Praško, B. Pašková, H. Prašková, M. Šlepecký, R. ZáleskýPraha, Portál 2003. 115 s.Čtyři pětiny všech lidí mívají někdy obsedantní, vnucující se myšlenky. Mnoho z nás též provádí drobné kompulzivní rituály, například si obouvá jako první vždy levou botu. Takové myšlenky či chování jsou tedy normální, běžné.Přibližně každého padesátého člověka však začnou jeho obsese ovládat takovým způsobem, že se u něj rozvine obsedantně-kompulzivní porucha (OCD). Takového člověka trápí jedna nebo více nutkavých, nepříjemných myšlenek. Napříkladstrach, že se nakazí nějakou chorobou, když se dotkne kliky, nebo že nezamkl dveře. Tyto myšlenky vedou nemocného člověka k tomu, že tráví i mnoho hodin denně prováděním kompulzivních rituálů, které mají zabránit domnělémuneštěstí. Pacient si například myje ruce tak dlouho, než vymydlí celé mýdlo, nebo před odchodem z domova dvacetkrát zkontroluje všechny vypínače. To samozřejmě významně narušuje fungování takového člověka doma i v práci. Jehoživot je značně omezen. Knížka našich předních odborníků je určena pacientům a jejich blízkým i pracovníkům pomáhajících profesí. Na začátku se čtenář seznámí se základními příznaky, s komorbiditou, průběhem a prognózouonemocnění. Přes kapitolu shrnující příčiny nemoci se pak dostává k hlavní části publikace, a sice ke způsobům léčby. Některé z možností terapie patří do rukou odborníka (léky), jiné, například principy kognitivně-behaviorálníterapie, může použít i pacient sám. V knize se dozví o potřebě expozic obávaným situacím, zabránění rituálům, o práci s kompulzivními myšlenkami. Popsána je též možnost terapeutického vlivu rodiny. Velmi čtivým a dobřeilustrujícím doplněním knihy je řada příběhů pacientů trpících OCD. Autoři na nich popisují různé typy obsesí a kompulzí, jejich vznik, dynamiku, udržovací faktory i možnosti terapeutického ovlivnění. Kniha přehledně shrnujetémata vážící se k problémům pacientů trpících OCD, není však přehnaně rozsáhlá. Vysvětlení tu a tam provázejí jednoduchá schémata a grafy. Na závěr se čtenář dozví, jak předcházet relapsům: nastíněno je několik relaxačníchtechnik a důležitost pohybu v denním životě. Pacientův příbuzný z knihy pochopí, že nemá nemocného za jeho projevy obviňovat, moralizovat. Též není dobré pacienta ujišťovat, že se nic nestane, když neprovede svůj obvyklýrituál. Léčbě naopak prospívá, pokud příbuzný nemocného podporuje v návštěvách odborníka a chválí jej za jakýkoli pokrok. Pacient se z knihy dozví, že není důvod se za OCD stydět a že na světě existuje dalších 100 milionů lidí,které obsese a kompulze trápí. Dočte se, že léčení je dlouhodobé a tedy je zapotřebí trpělivost, odvaha a systematičnost. Ale co je nejdůležitější, jeho porucha je léčitelná! A čím dřív s léčbou začne, tím lépe.

Frank SteinGottingen, Hogrefe 2003. 291 s.Všichni tři editoři této publikace jsou policejními psychology - a sice ve službách německé, rakouské či švýcarské policie. Jejich kniha sestává z několika tematických bloků obsahujících příspěvky různých autorů - specialistů -k danému tématu. V úvodu se čtenář seznámí s pojmem policejní psychologie, s náplní práce policejních psychologů a s úkoly, které řeší ve třech již zmíněných zemích. Dále se máme možnost seznámit s psychologickými otázkamibezprostředního kontaktu policistů s občany, zejména s tím, jak je možno předcházet konfliktům a řešit je. Podrobněji se dozvíme také strategie komunikace s problémovými osobami. Další příspěvky jsou zaměřeny na zvládánívelkých shromáždění občanů, na krizový management v případě přírodních katastrof či teroristického útoku. Jedna z kapitol řeší problematiku agresivních fotbalových fanoušků, obsahuje i jejich typologii a strategie bráněníagresi. Další tematický blok se věnuje speciální činnosti policejních psychologů - podpoře při vyšetřování. Je zde rozebrána například problematika nejzávažnějšího typu kriminality - vražd. Autoři uvádějí nové teoriesouvisející s typologií pachatelů, speciálně sadistických vrahů. Dočteme se o motivaci k vraždě a o postupu při sestavování profilu pachatele. Prostor je dán také problematice únosů a vydírání, otázce rukojmích (včetněstrategií při vyjednávání s únoscem) i problematice masových vrahů, odstřelovačů atd. Zvláštní kapitola je věnována poměrně novému typu trestné činnosti - internetové kriminalitě - autoři zde uvádějí její formy a psychologickýprofil pachatelů. Tématem dalšího bloku je výslech - autoři rozebírají jednotlivé strategie vedení výslechu. Jeden z příspěvků je věnován věrohodnosti výpovědi. Závěrečný blok vypovídá o přístupu policejních psychologů kekolegům policistům - jde například o posttraumatickou péči po náročných zásazích, defusing, debriefing, demobilizaci atd. Dozvíme se zde některé strategie, jak čelit nebezpečí, ohrožení života či jak zvládat stres. Pozornost jevěnována i například mobbingu. Mezi činnosti policejního psychologa patří též výběr pracovníků: v knize se tedy dočteme i o několika metodách personálního výběru. Závěrečná kapitola je věnována krizovému managementu vsouvislosti se zásahy policistů v zahraničí. I když hlavní cílovou skupinou čtenářů této knihy nejsou psychologové, je kniha poměrně zajímavým zdrojem nejnovějších poznatků z oblasti policejní psychologie. Velkou předností jebezesporu to, že autoři jsou psychologové s bohatými zkušenostmi z praxe, doplňují teoretické informace četnými příklady z praxe a seznamují čtenáře s typy kriminality, které doposud nejsou z pohledu policejní psychologiepříliš zmapovány.

Čtu z různých důvodů - třeba jako hypnotikum. To pak užívám knihy o vesmíru a o přírodě, protože ve mně navodí jednak pocit úžasu nad tím, jak je svět složitý a krásný, a zároveň mě uklidní, že příroda si poradí se všemi svýmidětmi. I kdyby to mělo být za cenu toho, že jeden zlobivý biologický druh se vymění za jiný - pokornější. Když je všude kolem ticho, tak rád sáhnu po starých ruských autorech - poslední roky objevuji Andrejeva, stálicí jeBunin. Když se chci povzbudit v naději, že všechno dobře dopadne i pro toho nejobyčejnějšího člověka, přečtu si cokoliv z Karla Čapka. Ostatně jeho nejlepší, poslední a nedokončenou knihu Život a dílo skladatele Foltýna by mělmít každý psycholog ve své knihovně. Z odborné literatury sotva stíhám to, co bych číst měl, aby mi neutíkaly informace z mého oboru - klinické psychologie. Ale jak stárnu, tak mě začaly zajímat i otázky, které jsem dříve buďnevnímal vůbec, nebo byly pro mě okrajové. Právní rámec naší profese je mnohem zřetelnější, než se zdá, a proto jsem rád, že z této oblasti se začínají objevovat nové tituly. Jedna z posledních knížek na toto téma jeZdravotnické právo od Lubomíra Vondráčka (Karolinum, Praha 2002). Obsahuje čtyřicet krátkých a jasně ohraničených kapitol, zabývajících se etickými a právními otázkami zdravotnické profese. Jsou to okruhy, popisující napříkladdruhy právní odpovědnosti zdravotníka, kvalifikovaný souhlas pacienta, problémy povinné mlčenlivosti, odpovědnost školitele, problematika zdravotnické dokumentace a mnohé další. Vondráček nevyčerpává všechna možná témata, aleta hlavní určitě. Kniha je přehledná i čtivá. Je také příjemně didaktická - ke každé kapitole přidává i krátké kazuistiky dobrého a špatného zdravotníkova rozhodnutí v dané problémové oblasti. Jiný kraj - jiný mrav: Exnerůvvýkladový systém Rorschachova testu je v americké psychologii vnímán více psychometricky, než jsme v Evropě zvyklí. Z této oblasti mě zaujal Rorschach Introductory Guide od G. Ulleta (WPS, Los Angeles 2000). Ullet nabízípříručku, která zjednodušuje začínajícímu diagnostikovi orientaci v tomto obtížném testu. Na základě hlavních sledovaných proměnných (Productivity, Reality Testing, Affectivity, Ego Functioning a Content) pomáhá zařaditpacienta do hlavních diagnostických kategorií. Pro naše roršachisty je kniha nezvyklá svým psychometrizujícím přístupem, ale je rozhodně inspirativní právě jiným pohledem na osmdesát let fungující diagnostický nástroj. Na závěrpřidám opět jednu knihu na psychologův noční stolek: Karpatské hry od M. Nevrlého (Skauting 2000), která vychází v opakovaných vydáních. Nenechme se zmýlit názvem - nejde o hry pro skautíky. Jde o pozvání hrát svoje krásné avážné životní hry. Nevrlý je popisuje na pozadí nádherných rumunských Karpat, ale to není důležité, hrát je možné kdykoli a kdekoli. Až budu starý pán a budu umět hrát svoji hru na radostnou svobodu, budu potřebovat jenněkolik z mých knih. Karpatské hry a Foltýn to budou určitě. Až se naučím hrát všechny Nevrlého hry, pak nebudu potřebovat již žádnou knihu, ani jiné zbytečnosti.

Elisabeth Kübler-Rossová:Praha, ERMAT 2003. 310 s.Smrt dítěte je pro jeho rodiče i širší rodinu vždy mimořádně traumatickou událostí. Jen málokdo z pozůstalých se s ní dokáže vyrovnávat sám a neudivuje, že jsou nejen lékaři, ale i psychologové žádáni o pomoc. V takovýchsituacích je však doslova a do písmene každá rada drahá. Lze tedy vřele přivítat, že mimořádná kniha Elizabeth Kübler-Rossové, která tematizuje smrt dítěte v kontextu pomoci, vyšla konečně také u nás. Autorku není třebapředstavovat, její objevné práce o umírání a smrti jsou dostatečně známé nejen české odborné, ale i laické veřejnosti. Napsala jich více než dvacet a my máme nyní možnost seznámit se s knihou, která pod názvem On Children andDeath, vyšla již před dvaceti lety (1983). Z anglického originálu ji brilantně přeložil Jiří Královec, který společně s manželkou Markétou založil a vede Nadační fond Klíček. Oba řadu let usilují o to, aby umírající děti ajejich rodiny měly nejen náležitou lékařskou péči, ale také odpovídající a citlivou psychologickou a sociální oporu. Manželé Královcovi například iniciovali vyhlášení Charty hospitalizovaných dětí u nás, nyní budují prvnídětský hospic v Malejovicích u Uhlířských Janovic. Na tento projekt můžete přispět například tím, že si zakoupíte recenzovanou knihu. Zisk z této publikace poslouží právě na dostavbu uvedeného dětského hospice. PublikaceKübler-Rossové je rozdělena do 14 originálních kapitol. První kapitola je příznačně věnována zarmouceným rodičům, které autorka oslovuje osobním dopisem. V dalších kapitolách lze najít informace, kasuistiky i rady v případechurčitého typu smrti dětí, například brzy po porodu, v důsledku náhlé smrti či úrazu, zločinu apod. Patřičná pozornost je věnována též dětem nezvěstným a zavražděným a také sebevraždám v dětském věku. Současně celým textemprolíná snaha pomoci. Proto zde čtenář nalezne kapitoly o tom, jak přirozeně připravovat děti na život (o přirozených i patologických formách reakce na strach) a o tom, jaké je u dětí vnitřní povědomí o smrti a následný jazyksymbolů. V jedné kapitole je zdůrazněno, že ztrátu lze vnímat nejen tragicky, ale také jako katalyzátor růstu a porozumění. Přínosné jsou také pasáže o formách pomoci, o spirituálních aspektech práce s umírajícími a o tom,odkud čerpat sílu (pomáhající organizace a podpůrné systémy). Práce Kübler-Rossové je tradičně napsána srozumitelně a přehledně. Má také nepřehlédnutelnou literární podobu a není pochyb o tom, že dobře poslouží všem, kteří jipotřebují, a to jak na straně odborníků, tak i laiků. Závěrem je třeba vyzdvihnout i doslov k českému vydání, kde J. a M. Královcovi odpovídají na nečastěji kladné otázky v souvislosti s českým hospicem pro umírající děti.Nechybí ani výběr dostupné literatury v českém jazyce a přehled některých podpůrných organizací v ČR.

Eugen T. GendlinPraha, Portál 2003. 184 s.Nakladatelství Portál vydalo další knihu zaměřenou na psychoterapeutickou práci a rozvoj osobnosti. Představuje tentokrát jako účinný psychoterapeutický nástroj tělo, které nám prostřednictví pocitů ukazuje, co je v našem životěv nepořádku. Metoda nazývaná"focusing"se objevila ve Spojených státech a její autor, profesor psychologie na univerzitě v Chicagu a žák Carla Rogerse, v knize představuje její základní principy, postupy a pravidla.Při správné a účinné psychoterapii nestačí, že se klient dostává do kontaktu se svými pocity, je třeba jej vést k jejich specifickému prožívání a práci s nimi. Ve zkratce lze říci, že metoda focusingu spočívá v zaměřenípozornosti na určitý druh tělesného prožívání, na vnímání takzvaného"pociťovaného smyslu", neboli na tělesné vnímání určitého problému nebo situace. Podle autora je nám samo tělo schopné ukázat jádro problému. Našemysl se někdy zabývá pouze racionalizovanými obsahy, jádro věci odhaluje tělesné vnímání a tělesný prožitek. Pojmenováním pocitu, který je zprostředkovaný tělesným prožitkem, dochází jak v tělesné rovině, tak i v rovině duševník posunu směrem k uzdravení. V druhé části knihy autor předkládá čtenářům návod k tomu, jak focusing provádět. V zásadě jde o to najít vhodné pojmenování, které s tělesným pocitem rezonuje a které odpovídá pocitu vyvolanémuurčitým problémem, situací anebo vztahem. Tento přístup tak v podání autora umožňuje jakousi autoterapii spočívající v mapování příčin problémů a v jejich strukturování. Oproti jiným psychoterapeutickým metodám dává focusingvětší prostor k prožívání prostého pocitu bez myšlenek a uvažování, a podporuje tak dobrý vztah k sobě a schopnost naslouchat svému tělu. Po přečtení knihy není ovšem jasné, na koho se autor vlastně obrací. Na jednu stranukniha působí dojmem, že je určená spíše laikům, kteří si chtějí osvojit účinnou psychohygienickou metodu určenou pro práci člověka se sebou, na druhou stranu autor evidentně předpokládá určitou psychoterapeutickou znalost zestrany čtenáře. Kdo totiž nezná dobře to, co se odehrává v psychoterapeutickém procesu, možná metodu ani nepochopí. I samotné vysvětlení klíčového pojmu"pociťovaný smysl"působí trochu vágně. Za největší riziko ovšemlze považovat autorovo doporučení k fokusování ve skupinách, kdy se účastníci takového setkání vzájemně otevírají (trochu v americkém duchu, jako ostatně celá kniha) při důvěrných rozhovorech, kdy všichni otevřeně říkají, cocítí, naslouchají si a vzájemně se vedou procesem focusingu. Postupy, které laičtí"psychoterapeuti"při takových setkáních používají, se podobají skutečnému psychoterapeutickému rozhovoru, problém je v tom, želaickému"terapeutovi"chybí to, co člověk získává při psychoterapeutickém výcviku - zkušenost se sebou. Není tak schopen zajistit, zda si do rozhovoru nepromítá své vlastní problémy a prožitky, a nevede tak toho,koho při focusingu provází, někam, kam nemá.

Petr BakalářPraha, Votobia 2003. 215 s.Zatímco vydání předchozí knihy Petra Bakaláře - Tabu v sociálních vědách - vyvolalo nebývalý mediální rozruch, další z jeho autorských počinů - Cvičebnice psychologie - zůstal prakticky nepovšimnut. Vzhledem k málo přitažlivémupolygrafickému zpracování knihy předpokládám, že ani její prodejnost nebude významná. Svou formou není kniha žádnou novinkou - je de facto jakýmsi pokračováním autorovy starší knihy Psychologie v otázkách. Cílem autora je"nabídnout čtenářům pestrou paletu psychologických problémů a úloh, na jejichž řešení si mohou vyzkoušet svůj psychologický talent"(s. 7). Kniha je členěna do deseti částí, každá obsahuje 20 úloh. Ani po detailnímzkoumání jsem nezjistil, na základě čeho bylo toto uspořádání zvoleno. Každá část totiž obsahuje tematicky nesourodou směs různých témat. Na konci každé části je klíč, v němž jsou k jednotlivým úlohám uvedena buď správnářešení, anebo různé alternativní výklady a možná řešení. Úlohy jsou velmi různorodé a vybízejí čtenáře k přemýšlení o širokém spektru témat, např.: Jak je možné interpretovat říkanku Vařila myšička kašičku? Příslušnice kterýchpovolání se nejčastěji stávají oběťmi znásilnění? Jaký typ jídla by měla žena připravit, když chce, aby u stolu byla dobrá nálada? Jaký vliv má teplota na výskyt násilných trestných činů? Jaký je v ČR rozdíl v počtu mužů a žen,kteří jsou autory humoristických publikací? Některé úlohy se týkají tzv. analýzy slov (např. proč se říká mít někoho plné zuby?), resp. analýzy pověr (např. proč střepy znamenají štěstí?). Cílem je uvažovat o možných významechjednotlivých rčení, úsloví a pověr a o jejich psychologickém významu. Kromě asi dvou desítek slov, která jsou součástí standardních úloh, je na konci knihy seznam dalších několika desítek slov (již bez uvedených interpretací).Na první pohled se zdá, že kniha je určena pro nejširší laickou veřejnost. Z některých úseků ale vyplývá, že u čtenáře se očekává jistý stupeň psychologického vzdělání (např. relativně časté odkazy na psychoanalytickou teorii).Pak je ovšem trochu zarážející, o jaké zdroje se autor ve svých interpretacích opírá. Často jde o různé studentské nepublikované práce, nepublikované výzkumy samotného autora apod. Nemohu se ubránit dojmu, že autor velmi častovycházel pouze z pramenů, které měl k dispozici - a na jejich základě vytvářel úlohy. Možná by bylo lepší (i když pracnější) nejprve vytvořit úlohu a poté vyhledat možná řešení v odborné literatuře. Pravdou ovšem je, že už vpředmluvě nás autor žádá o shovívavost v tomto směru ("kniha nemá vědecké ambice, chce v prvé řadě inspirovat..."). Pokud by text knihy byl součástí autorovy internetové stránky, považoval bych to za adekvátní,zajímavé a sympatické. V knižní podobě však text působí nehotově - jako by šlo o první pracovní verzi rukopisu, na němž bude ještě hodně práce.

Moderní výzkumná i klinická zkušenost ukazuje, že jak osobnosti, tak jejím poruchám lze lépe porozumět jako interakci temperamentu a charakteru. Co je to temperament a co charakter?Kvalita vazby s matkou v raném dětství může změnit řadu projevů temperamentu.

Pokroku dosáhneme jen tehdy, pokud jsme ochotni poučit se ze svých chyb, uvědomit si své omyly a kriticky je využít namísto toho, abychom na nich dál dogmaticky lpěli.Ani vývojová stadia Erika Eriksona nemají universální platnost.

Pojem gender vyjadřuje kulturní aspekt rozdílů mezi muži a ženami. Dotazník BSRI (Bem Sex Role Inventory) patří k nejpoužívanějším nástrojům, které slouží k měření genderu.

Vyspělý člověk se nemůže netázat. Spontánně ho napadají otázky: Proč tu jsem? Čeho chci ve svém životě dosáhnout? Zajímavé však je, že se člověk vždycky ptá víc, než se prakticky potřebuje dovědět.

Až 80 % evropských společností používá podle odhadu k výběru svých zaměstnanců grafologii. I po třech desetiletích diskuzí a výzkumů snažících se dokázat či vyvrátit validitu grafologie jako psychodiagnostické metody nejsmeschopni učinit jednoznačný závěr.Mezi sty rukopisy bez problému najdeme rukopisné vzorky patřící konkrétní osobě. Nápodoba rukopisu jiné osoby je natolik složitým úkonem, že podpisový vzor je dodnes považován za bezpečné určení identity.

Zrakový handicap působí na vývoj dítěte jak primárně, tedy smyslovou deprivací, tak i sekundárně, změnou rodičovského chování. Rodiče takových dětí proto potřebují znalosti i podporu.