Online archiv

/ Aktuality z domova /

Syn studuje v Praze a o Vánocích chce přijet domů a představit rodičům svou přítelkyni. Jenže dívka je vegetariánka, zatímco rodina je zvyklá na tradiční stravu. Rodiče se domnívají, že by se dívka mohla na pár dní přizpůsobit, matka nehodlá kvůli jedné osobě vařit nezvyklá jídla. Dívka zase zvažuje, zda si nemá vzít vlastní stravu, aby neobtěžovala - nechce urazit, ale kachnu či svíčkovou odmítá. Jak situaci nejlépe vyřešit, aby vše neskončilo hádkou hned při prvním setkání? Jarka D., Praha

Tlak na naši štědrost se v předvánočním období zvyšuje. Dobrovolníkům s kasičkou se prakticky nelze vyhnout, což je pro řadu lidí příčinou nepříjemného napětí. Nedat? Budu si připadat jako skrblík a asociál. Dát? Jen těžko se zbavím hloupého pocitu, že jsem se (zase) nechal zmanipulovat. Jak toto dilema se ctí vyřešit?

Lidé nad 50 let jsou delší dobu marketéry v USA i západní Evropě považováni za významnou cílovou skupinu, roste potřeba poznat její tržní chování. U nás jsou ale lidé po padesátce stále spíše viděni jako ti, kteří nejsou pro marketing zajímaví. Mezi marketéry však převládá konzervativní představa, že se jedná o lidi, kteří jdou jen po levných věcech a spoléhají na tradiční zboží. Nejobvykleji se u nás používá dělení primárně podle věku příslušníků na tři segmenty, tzv. předdůchodového věku, což jsou osoby mezi 50. až 62. rokem věku, kterých je v rámci této skupiny více jak polovina (52 %), dále pak tzv. segment aktivních důchodců, osoby ve věku 63 až 75 let, které tvoří 31,5 % a třetí skupinou jsou tzv. opravdoví senioři, lidé nad 75 let, kterých je 16,5 %. Další, velmi podstatný úhel pohledu na skupinu lidí nad padesát let nabízí diferenciace podle ekonomického statusu, který nepřímo vyjadřuje jejich kupní sílu. Ekonomický status v sobě zahrnuje další charakteristiky jednotlivce, jako jsou vzdělání, ekonomická aktivita, sociální status, příjem, disponibilní finanční zdroje a další. Proč marketingový trh současné poznatky stále nereflektuje a „dělá“, že kromě zdravotních pomůcek a potravinových doplňků není co nabídnout? Na vysvětlenou poslouží výsledky výzkumu mezi marketéry, které ukazují, že jejich osobní zkušenosti s touto skupinou jsou velmi malé. Marketingovou praxi totiž často dělají lidé o jednu až dvě generace mladší. A je rozhodně jednodušší oslovovat vrstevníky, jejichž přání a plány znám a rozumím jim… To je patrně významný důvod, proč se marketéři této cílové skupině vyhýbají. Česká populace stárne a je jen otázkou času, kdy to bude muset pochopit i marketingová praxe. Obsah marketingové komunikace přitom nepotřebuje žádné zásadní odlišnosti. Výzkumy A. GEneration i UFO ukazují, že tito lidé mají v reklamě rádi inteligentní humor, nadsázku a očekávají je. Snesou i rozumnou míru cynismu. Odmítají ale jednoduchost a urážku. Výzkum společnosti Factum Invenio realizovaný v druhé polovině roku 2008 na reprezentativním vzorku populace ve věku 50 a více let, umožnil mnohem přesnější pohled na tuto skupinu a její spotřební chování.

Ve výzkumu ke své diplomové práci jsem zkoumala roli médií v prezentaci seniorů. Dotazníkového šetření se účastnili respondenti ve věku 20-80 let profesně spojení s prací se seniory, médii a žurnalistikou. Až 43 % respondentů si myslí, že jsou senioři prezentováni v přiměřené míře. Přesto mnohým vadí způsob, jakým média o seniorech pojednávají, ať už ve smyslu ekonomické zátěže pro stát a mladou generaci, nebo že podávají zkreslené informace v jejich neprospěch (67 % celkem, novináři 92 %). Většina se však shoduje na tom, že téma „senioři“ není pro mediální svět moc atraktivní. Nejvíce se o nich pojednává v televizi (65 %) a to převážně o oblasti trestního práva - senioři jako oběti krádeží. V rozhlase jsou pro posluchače seniory vyhrazeny bloky rozhovorů s významnými osobnostmi, s lidmi, kteří prošli různými režimy, vzpomínek, zkušeností a rad dalších seniorů, s dechovou hudbou či diskusemi. Výzkum ale negativní působení médií na postoje a chování mladé generace potvrdil jen částečně (26 %). Podle respondentů jsou důležitější zkušenosti s lidmi žijícími v našem přirozeném prostředí (37 %). Zajímavé bylo zjištění, že žurnalisté zastávali názor na negativního působení médií celkem v 36 %. Podle mnohých respondentů je prezentace seniorů samotných nedostatečná a měli by se více zviditelnit. Zprávy o seniorech vyvolávají především soucit, hněv vůči médiím a pohoršení. Přestože nejsou pro mediální svět a byznys již tolik atraktivní (77 % odpovědí celkem, novináři 64 %), mohou se na životě společnosti podílet různými způsoby. Druhá část výzkumu byla zaměřená na obsahovou analýzu seriózního celostátního tisku (MF Dnes, Lidové noviny, Právo) v období září-říjen 2009. Základní výzkumnou otázkou bylo množství a obsah článků o seniorech, především s ohledem na Mezinárodní den seniorů 1. října. Přestože obsah mediálních informací byl ovlivněn jednáním o Lisabonské smlouvě a návštěvou papeže Benedikta XVI., bylo článků o seniorech jako takových velice málo. Z celkového počtu 344 článků bylo seniorům věnováno pouze 15 %. V dotaznících respondenti předpokládali, že největší četnost témat se bude týkat trestné činnosti vůči seniorům (32 %), ekonomických otázek (30 %) a zdraví (15 %). V obsahové analýze se tyto předpoklady potvrdily. Samotní senioři se prezentují málo. Jejich aktivní život, společenské akce pro seniory a jejich úspěchy se v médiích neobjevují téměř vůbec. Charakter článků byl převážně negativní (58 %), právě s ohledem na zprávy o seniorech jako obětech krádeží, přepadení či podvodů. Seniory prezentuje nejvíce deník Právo (46,1 %). Označení této věkové kategorie se v denících různí od „důchodce“ (36 %), „starý/-á x let“ (26 %), „senior“ (23 %), „babička“ (6,8 %). Jazyková volba slov může velmi ovlivnit charakter článku a pocity, které ve čtenářích může vyvolat. Média by podle mého názoru měla sloužit jako prostředník pro seniory a společnost, aby vzájemně pěstovali pochopení, toleranci a podíleli se na podpoře postojů a názorů mladých generací - a právě v této oblasti vidím značné rezervy.

Jak vnímáme stáří v letech, kdy jsme sami mladí, silní, aktivní? Co si lidé myslí při pohledu na seniora za volantem? V čekárně u lékaře? Při pohledu na zmatenou babičku, která se ztratila v hypermarketu? Co si myslí, o pětašedesátníkovi, který se s nimi připravuje na tandemový seskok padákem nebo společně s nimi vyplňuje vstupní test do jazykové školy?

Odpoledne jsem si šla sednout do předzahrádky v centru města, srkala jsem limonádu a najednou mě napadlo, že bych si měla koupit klobouk. Nechala jsem na stole peníze i s velkým dýškem a rozběhla jsem se (ano, rozběhla) do obchoďáku, kde mohli mít taky klobouky. Než jsem je našla, zaujalo mě krásné hasičské auto, jaké jsem chtěla mít, když jsem byla malá, tak jsem si ho koupila. Klobouk nakonec taky. Řekla jsem si, že bych se v něm mohla ukázat v té restauraci. Cestou jsem autíčko dala nějakému dítěti. Ve výloze jsem spatřila svůj obraz a klobouk se mi už nezdál tak úžasný, tak jsem jej hodila do popelnice a vydala se pro nový. Za to odpoledne jsem jich takhle koupila a vyhodila pět. Večer jsem přerovnala spoustu věcí v bytě a napsala několik dopisů na pracovní nabídky. Taky jsem si přes internet objednala pár věcí. Spala jsem jen asi čtyři hodiny, ale vzbudila jsem se úplně svěží, možná proto, že jsem se stačila předtím pětkrát vykoupat. Z práce mě poslali domů, že jsem opilá, i když jsem tam nic zvláštního neudělala, jen po dlouhé době, kdy jsem měla depku, jsem byla trochu veselá. Taky kamarádka měla umravňující řeči, tak jsem ji poslala, však víte kam. Nechtělo se mi nic jiného než konečně žít naplno. V hospodě jsem se nabourala do mejdanu úplně cizích lidí, ale hned jsem se mezi nimi cítila jako doma. Když tam nějakej kluk povídal, že by byla sranda, kdybych tancovala na stole, řekla jsem si, proč ne a začala jsem s produkcí. Hospodskej byl suchar, tak jsem ho polila pivem. Pak zavolal policajty… Policisté byli osvícení. Když zjistili, že Hanka není ani opilá ani pod vlivem drog, odvezli ji rovnou na psychiatrii. Nebyla zde poprvé. Po vyšetření jí řekli, že je potřeba, aby zůstala pár dní v léčebně, což velmi stroze odmítla, protože k tomu neviděla žádný důvod; chtěla se prostě trochu pobavit, a to přece není nic špatného. Zůstala tam tedy z moci úřední, protože přijímající lékař usoudil, že je „nebezpečná sobě i okolí“, a to z důvodů duševní poruchy. Ta se jmenuje bipolární (dříve maniodepresivní) porucha a Hanka rozhodně není sama, která se s ní potýká. Odhady říkají, že touto poruchou trpí jeden až dva lidé ze sta. Vyznačuje se chorobnými výkyvy nálad a aktivit, které nemocný už nedokáže ovlivnit svou vůlí. Nikdo z nás nemá náladu úplně stabilní, i při různých temperamentech naše nálady kolísají ve směru plus (příjemně prožívané) a minus (nepříjemné) nejen podle situace, ale také spontánně. Zřídka ale překročí kritickou mez. Nálada, tempo, výkonnost i schopnost radovat se u lidí trpících bipolární poruchou se nečekaně mění a kolísají v patologických dimenzích od deprese vyznačující se útlumem všech tří uvedených složek až do té míry, že nejsou schopni postarat se o své základní potřeby, do mánie charakterizované expanzí aktivity a nálady. Oba dva krajní póly se přitom vyznačují poklesem až ztrátou kritičnosti, takže pacienti nejsou schopni si uvědomit, že se jedná o chorobný stav. Při depresi se zcela nekriticky podceňují a zavrhují, při mánii je jim „moře po kolena“, aniž by zhodnotili, jak to ve skutečnosti je. Když jsem s Hankou mluvil, měla za sebou již deset dnů zklidňující léčby, přesto ještě nebyla schopná nahlédnout na nepřiměřenost svého chování před přijetím k hospitalizaci.

Představte si, že jste za mrazivého, větrného odpoledne doma s dítětem, které právě zvládlo posloupnost číselné řady a neustále chce něco počítat. Už nevíte, co vymyslet, tak bezmyšlenkovitě plácnete: „Spočítej, kolik je na poličce modrých knih.“ A teď, z kontrolních důvodů, je musíte počítat také. Tak rychle, do toho.

Mnozí lidé tráví většinu svého bdělého času v zaměstnání. Není divu, že svobodní nejednou najdou partnera ve svém kolegovi. A zadaní? Když jim na soukromé aktivity, na partnery, rodinu a společné zájmy už zbývá jen málo času, vzrůstá nebezpečí, že se svým nejbližším začnou odcizovat, a s tím i riziko mileneckých vztahů na pracovišti.