Úskalí výchovy
Jana Kárníková, 1/2010Pro případ, že by někdo měl nutkání poslat na mě sociálku, předesílám, že mám našeho čtrnáctiměsíčního Tomáška opravdu ráda. Navíc si myslím, že jsem příkladná matka. To si samozřejmě myslí všechny matky, ale já dám ruku do ohně za to, že se svému dítěti věnuju opravdu nadstandardně. Naše miminko dostává jen tu nejlepší péči. Nikdy bych nepřipustila, aby náš chlapeček zůstal byť na chviličku v mokrých plínkách. Prvotřídní dětská strava je samozřejmostí. Přesně podle příručky Naše dítě ho učím stále nové a nové věci, abych docílila jeho správného tělesného i duševního rozvoje. Cvičíme spolu, čteme si z knížek, stavíme komíny z kostek i zpíváme. O příkladné čistotě dítěte i prostředí, ve kterém se pohybuje, není třeba diskutovat. Ke zdravému rozvoji osobnosti jistě patří i pravidelné vycházky a setkávání se s vrstevníky. Za tímto účelem jsem Tomáškovi obstarala tři až čtyři batolata, se kterými se může pravidelně vídat. Spolu s ostatními příkladnými matkami jsme usoudily, že dětem velmi prospívá pobyt na čerstvém vzduchu (podle příručky Dítě a prostředí). Pro vzájemná setkávání jsme vyhodnotily jako nejlepší městský park, protože zde přítomná zeleň alespoň částečně eliminuje škodlivý vliv znečištěného životního prostředí. Za účelem rozvoje Tomáškových sociálních vazeb jsem proto vyjela s naším kočárkem značky Babycomfort i toto dopoledne, i když počasí není zrovna nejpříznivější. Noční namrzající deštík proměnil chodníky v kluziště. Naštěstí se Technické služby v našem městě o svěřená prostranství příkladně starají, a tak je vzorně posypáno. Tedy přesněji je posypáno vše kromě nájezdů pro kola a kočárky, které lemují schody do parku. Tedy kdo vymyslel, že se do parku má chodit po schodech, to musela být hlava! Pod schody poněkud váhám. Jsou tu dvě možnosti. Buď se obrátím a potupně se vrátíme domů, aniž by mé dítě pokročilo v budování psychosociálních kontaktů, nebo to risknu. Dvě vybetonované šikmé plochy pro kola kočárku, mezi nimi schůdečky tak pro půl chodidla, po obou stranách zábradlí. Ten úzký strmý koridor zvíci osmnácti schodů je mi velkou výzvou. Vzpomněla jsem si na příručku Dítě – rozvoj jeho komunikačních schopností. Praví se v ní, že máme dítě od útlého věku brát jako partnera a zapojovat ho do diskusí. „Tak co, Tomášku, riskneme to?“ „Bá!“ plácá Tomík radostně ručičkama do boků kočárku. „Bá, bá!“ Těší se na kamarády, přeložila jsem si svižně. To mu nemůžu udělat, teď to vzdát. Popojíždím kousek dozadu, abych mírným rozběhem získala potřebnou kinetickou energii k překonání překážky. Odvážně najíždím na šikminy a statečně posouvám značkový kočárek, plně vyhovující stávajícím normám, vzhůru. Přibližně po deseti schodech si chlapeček všimnul zábradlí po stranách a rozpřaženýma ručičkama se ho chytil. Popojeli jsme ještě tři čtyři schůdky, pak mi došly síly. „Tomášku, ty se mnou laškuješ!“ cukruju na své zlatíčko. „Bá!“ „Pusť se, Tomíku, prosím! Takhle se nahoru nedostanem!“ „Bá, bá!“ „Tome, hned se pusť!“ „Bá! Bá!“ „Tomáši!!!“ „Bá!“ „Tomášku, udělej pacipaci!“ zkouším to lstí. „Bá, bá!“ Uvízli jsme na mrtvém bodě. Té malé bestii se to evidentně líbí, směje se na celé kolo. Děsná švanda. Psina k popukání. Já toho spratka snad zabiju! Příručky nepříručky. „Pusť se, ty hajzle!!!“ řvu na celé kolo. Kolemjdoucí sehnutá stařenka o holi již delší dobu pozoruje vývoj situace. Když ten harant nereaguje ani na „imbecila“, přišourá se k zábradlí, zvedne hůlku a s lehkým nápřahem jí vytne dobře mířenou mému cukrouškovi přes chlupatou rukavičku. „Bá???“ pustí se udiveně trapitel a já z posledních sil vytlačím kočárek nahoru. Pere se ve mně vzorná matka, která by dítě nikdy neuhodila, s vděčností k té šlechetné stařence. Možná si tu novou příručku Nezastupitelná role rákosky ve výchově jedince přece jen koupím.
