Online archiv

Jen tak lze přestat s kouřením, říká lékařka Eva Králíková z Centra léčby závislosti na tabáku. Statistika navíc ukazuje, jak potřebné to je - na následky kouření umírá pětina všech Čechů, kteří si cigaretami zkracují život vprůměru o 15 let.

Reaguji na článek Islámský závoj -symbol svobody, nebo útlaku? (Tomáš Raděj a Josef Smolík, Psychologie dnes, 3/2006). Islámský šátek je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších aspektů islámu. Bohužel je neustále považován zasymbol náboženské příslušnosti nebo dokonce útlaku žen. Podle mě to však není symbol. Je to prostě součást našeho oděvu jako třeba spodní prádlo. Jeho nošení také není otázkou toho, jestli jej dotyčná nosit chce nebo nechcenebo jestli to po ní chce její muž a podobně. Je to jednoduše povinnost každé muslimky daná Koránem. Pokud některá muslimka šátek nenosí, je to její věc, nicméně by měla počítat s tím, že v Soudný den jí to může přitížit.Pokud jde o to, co muslimský šátek vyjadřuje, dovoluji si nesouhlasit s autory. Ještě jsem neslyšela, že by snad šátek vyjadřoval politickou příslušnost či se podle něj daly odhadovat názory nebo postavení nositelky.Jistě, máme různé typy šátků, jejich barev, vzorů, způsobů nošení. Ale to vše je spíše záležitostí módy než čehokoli jiného. Tento rok se nosí takové barvy a střihy a příští rok to budou zas jiné barvy. Je to jako s módnímitrendy v Evropě -letos se nosí takové sukně či barvy a příští rok to mohou být jiné. Jen měnit každou sezonu celý šatník podle aktuálních módních trendů je poněkud nákladnější, než si obstarat pár nových šátků. Snad jen naekonomickou situaci a věk nositelky se dá usuzovat. Je to jako u nás - máte-li dost peněz, koupíte si nejnovější značkové oblečení, nemáte-li je, koupíte si něco podobného na stánku nebo v second handu. Ale to se odrazí vcelkovém oblečení, ne jen v šátku. Co se týče věku, lze to přirovnat k našemu venkovu - staré babičky dodnes chodí v kroji. I v arabských zemích se staré ženy oblékají poněkud jinak než ty mladší - tedy zase jde o oblečení jakocelek, nikoli pouze o šátek.Všeobecně, podle mého názoru, muslimky na celém světě, které nosí šátek (a je jich absolutní většina) a celé své islámské oblečení, ho nosí dobrovolně, protože věří, že je to tak správně. U nás si některé ženy nedovedounapříklad představit, že by vyšly nahé na nuda pláž. Tyto zahalené ženy si zase nedovedou představit, že by šly po ulici bez šátku. Je mi líto, že ve"vyspělých, západních"zemích lidé demonstrují proti utlačovánímuslimských žen. Ale my se necítíme nijak utlačeny ani naším oděvem ani našimi muži, ale paradoxně právě touto"moderní"civilizací, která nám nutí něco, co je proti naší přirozenosti a našemu přesvědčení. Nedávnojsem četla článek na toto téma, bohužel si nepamatuji ani kde jsem ho četla, ani kdo ho napsal, snad mi tedy autor odpustí, když ho budu citovat. V článku srovnal způsob oblékání Evropanek, muslimek a žen přírodních národů vesnaze ukázat, co je normální. Řekl, že některé ženy jsou zvyklé (považují za normální) se oblékat trochu méně než ženy v Evropě a některé zase trochu více. Velmi se mi tento názor líbí a autorovi za něj děkuji. Škoda, žetakových není více.A ještě taková drobnost na závěr. Francie zakázala muslimkám nosit šátek do školy. Zakázal by někdo jeptiškám chodit do školy v jejich šatu?

Co je v psychologii paradoxní? Paradoxem je už to, že člověk má schopnost překonat nepřekonatelnou vzdálenost mezi hmotou a duchem. Paradoxní je i introspekce, tj. rozum, který zkoumá sebou jako nástrojem sám sebe nebo jinakřečeno - duše zkoumající duši. Jakkoli je dnes introspekce považována za málo spolehlivou metodu, přesto právě ona stála jako sudička u kolébky psychologie. I nejexaktnějsí psycholog přistupuje ke zkoumání problému s určitýmpředzvěděním. Bez introspekce bychom sotva věděli, co jsou emoce.Vyjmenujme si některé paradoxy osobnosti:* Paradox složitosti prostého vnímání: je sofistikované, prvky podmětového pole se poměřují paměťovými stopami a našimi projekcemi, uplatňují se různé styly percepce a zároveň, nikoli až pak, i jejich integrace, takže rozumdostává k dalšímu zpracování všechna data jako na zlatém podnosu. Není to izolovaný postup, ve hře je celá osobnost se vším všudy, a přesto jde o prostě komplikovaný proces (také paradox).* Paradox sebedistance, schopnosti jakoby vystoupit ze sebe, stát se nezávislým vnějším pozorovatelem sebe, být objektivnější.* Paradox transcedence, schopnosti přesažnosti ega, nepodléhat sugesci fenoménů, ale být nad nimi, mimo ně, povznést se nad samozřejmost a spočinout ve filozofující nesamozřejmosti.* Paradox kompatibility i protikladných, nelogických komponent v struktuře osobnosti; ve srovnání s neslučitelností protikladných jevů hmotného světa jde o skutečný paradox.* Paradox interakce fyzické, duševní a duchové vrstvy především nesamozřejmost působení těla na duši a naopak.* Paradox podstaty duše spojující tělesnost a animalitu s duchovností.* Paradox lásky, jediného a nejvyššího ideálu zahrnujícího všechny ctnosti a touhy; nositelem této nejvyšší posvátné entity je jedině duše.* Paradox psychických zákonitostí napo dobujících zákonitosti hmoty, a přece nenapodobující.* Paradox nevědomí: jako by nebylo, a přece se projeví, když to nejméně očekáváme, je k nám dobré, někdy nikoli, paradoxní je i souhra nevědomí s vědomím, archetypy i kolektivní nevědomí spojující nás s předky.* Paradox integrace celé osobnostní dynamiky - všechny tak různorodé složky a bůhví kde posbírané přece fungují jako jedinečný celek symbolizovaný JÁ.Obsahuje-li tolik paradoxů celost nazývaná osobnost, pak je paradoxní i psychologie, která tyto paradoxy zkoumá. Je paradoxní, protože paradoxní je její předmět, fenomén zvaný lidská bytost. Zkusme na chvíli použítschopnosti sebedistance a hned se vynořují otázky: Jak to, že se vyvinul tvor nadaný rozumem a vůlí i svobodou? Jak to, že poznává i to, co se mu skrývá nebo to, co je tajemné? Jak to, že nikdy není sám a jen pro sebe že jehoJÁ v sobě uchovává mnoho JÁ druhých lidí? Na tyto a podobné otázky může dát odpověď filozofie, trochu snad i psychologie, ale dobře víme, že mnoho zůstane nezodpovězeno. Člověk sám je paradoxní.Kant stanovil čtyři otázky, na něž čekáme od filozofie odpověď (co mohu vědět, co mám konat, v co smím doufat a co je člověk?). Na čtvrtou otázku hledá odpovědi i psychologie a co je asi z jejích dosavadních odpovědínejpravdivější, je, že člověk je záhada a paradox.U člověka jsou dva póly, kolem nichž se odvíjí příběh života - animalita (živočišnost) a trancendentalita (přesažnost). Podle Kanta trancendentalita podmiňuje všechno empirické, je předpokladem poznávání empirického,apriorní daností. Bez moderní filozofie by"vyšší"psychologie paradoxu člověka byla kusá a nemohoucí. Toho si vždy byli velcí psychologové (W. James, C. G. Jung, V. E. Frankl aj.) vědomi. Současná psychologie jepokorná, ví o svých skvělých možnostech i o svých omezeních, to přímo sálá z děl velkých moderních psychologů. A přesto ji to neodrazuje od donkichotských výprav za neznámem.

Božena BuchtováPraha, Grada 2006. 212 s.

Radkin Honzák et al.Galen, Praha 2005. 180 s.

Doháním to, co jsem nestihl přečíst jako svou povinnou četbu na základní a střední škole, nebo na co jsem byl příliš líný. Možná chválabohu, že jsem to nestihl. Takhle se dostávám k literatuře, která by mě coby gymnazistu svojínáročností možná odradila. Dnes ke mně mluví daleko víc, nacházím v ní sebe i příběhy lidí, se kterými se setkávám v poradně. Velkým objevem posledního půlroku pro mě byly knihy Ericha M. Remarqua. Moje milá žena ví, že mám rádtěžkou až depresivní literaturu a podstrčila mi některé jeho knížky. Tři kamarádi a Miluj bližního svého mě"dostaly"natolik, že jsem si od Ježíška přál další. Díky dobře zásobenému antikvariátu se Ježíškovi podařilomi obstarat jak kompletní dílo Remarqua, tak i některé další autory ztracené generace. Čerstvě mám za sebou Na západní frontě klid s tématy války a mužského přátelství.Ačkoli se jedná o beletrii, jsou Remarquovy knihy zároveň psychologickou učebnicí. Líčení citového a emočního oploštění jako následek extrémního válečného stresu, mikroklima mužských skupin (ať už to jsou vojáci, nebovyhnanci), silný obraz vojáků vracejících se z války a neschopných žít v běžném světě, jak ho znali z dřívější doby - to Remarque dokáže sdělovat tak nějak samozřejmě a nestrojeně. Mnohokrát jsem si říkal, že takhle nějak točlověk skutečně prožívá. Tak třeba při setkání vojáků s jejich příbuznými a známými, kdy se u vojáků ukazuje neschopnost vyprávět o svých prožitcích komukoli, kdo něco podobného neprožil. Podobně o tom mluví lidé, kteří zažilitěžké psychické trauma. Do tohoto světa jako kdyby už nepatřili a neměli právo v něm žít. Je skoro jedno, kdo přežil a kdo zemřel, v nesmyslném světě jsou mrtví zaživa. Život svůj smysl ztratil, proto už také na něm nijak nelpía ve svých dvaceti letech od něj už nic nečekají (je ovšem pravda, že uvažování jeho dvacátníků neodpovídá příliš jejich věku, ale zrcadlí se v nich věk autora).Dalším tématem, které najdeme snad v každé Remarquově knize, je mužské přátelství. Není to banální svět drsňáků z akčních filmů. Remarquovi muži jsou citliví, prožívají emoce, i když o nich moc nemluví, protože se za němožná stydí a nevědí si s nimi rady (řekl bych, že tak nějak podobně, jako i ti skuteční muži). Některé prvky jejich vzájemné komunikace jsou přeci jen něčím specifické. Hodně spolu mlčí, jako kdyby společné mlčení k mužskékomunikaci patřilo. Podobně neokázalé a možná tak trochu"stydlivé"jsou i partnerské vztahy, přesněji řečeno jeho mužské vnímání partnerského vztahu. I v nich muži působí tak trochu bezradně, jako kdyby zasenevěděli, co se svými emocemi - jak je prožívat a vyjadřovat. A zase bych řekl - asi tak nějak to mají muži i ve skutečnosti. Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že se Remarquovi daří velmi dobře vylíčit mužský svět, alespoňtak, jak ho u sebe vnímám. A asi právě proto jsou mi jeho knihy tak blízké.

Jan Payne a kol.Praha, Triton 2005. 629 s.

Zdeněk VojtíšekBrno, Nakladatelství L. Marek 2005. 233 s.

Nigel C. Benson, Borin Van LoonPraha, Portál 2005. 176 s.

Reklama je kontroverzním komunikačním prostředkem. Byla, je a bude jí stále víc. Bez ní bychom se o některých věcech vůbec nedověděli. Přesto v nás vyvolává stále odmítavější reakce, nedůvěřujeme jí. Je jasné, že svou stávajícípodobu musí změnit.Rafinérské společnosti si uvědomují negativa svého působení. (BP)

Knižní tip

diskutujte na webu