Online archiv

V období, kdy Prima vysílala svou „zábavnou hypnózu“, jsem asi neměla den, kdy by se někdo z mých pacientů o pořadu nezmínil. Hypnoterapeutům opravdu zavařil, ale zdá se, že nejen jim. Ve většině případů však nešlo o zklamání, že s nimi nedokážu provádět tak úžasné kousky, ale spíše o znechucení, obavu nebo přímo zděšení. Nemohou být něčemu podobnému sami vystaveni a nečekaně zneužiti někým, kdo ví o jejich citlivosti k hypnóze? Takto pracují lékaři a psychologové? Pořad vnímali spíše jako zesměšňování, ponižování a zneužívání důvěry. Někteří museli dokonce hypnoterapii opakovaně obhajovat před rodinou nebo známými. Kromě trochu sporné legrace a neobvyklých hypnotických jevů jsme viděli i značnou stresovou zátěž pro soutěží cí a jejich blízké. Bylo toto vystoupení opravdu bez rizik? Chybělo vysvětlení, že takto se v terapii s lidmi nezachází a že účinkující v pořadu jsou motivovaní vycházet hypnotizérovi vstříc i v často bizarních sugescích před televizními kamerami. Všechny nás může uklidnit, že nakonec i tito mimořádně hypnabilní jedinci amnézii často prolomili. Nevědomí prostě vědělo, co bylo třeba. Každopádně se mi ulevilo, když byl pořad předčasně a údajně pro nezájem diváků zastaven. Hypnóza se snad zase vrátí tam, kde má své místo, a bude bez legrace léčit.

Moc rád bych vám sdělil svou připomínku k článku „Je homosexualita

Uvažujete kvůli informacím o šíření prasečí chřipky o změně svých plánů na letošní dovolenou?

Matky, otcové, prarodiče, partneři a partnerky, děti, to jsou lidé, jimž jaksi samozřejmě přiznáváme vliv na svůj život. Logicky, neboť s nimi navenek i uvnitř zažijeme nejvíc. Ale kde jsou druzí, kteří se někdy mohou stát prvními? Myslím přátele. Bylo mi šest a s kamarádem jsme ve dvou hráli před domem fotbalový zápas. Zapomněl jsem jít domů. Nevšiml jsem si, že už je tma. Dodnes mne ta vzpomínka těší a vzrušuje. I když se mi ji rodiče pak snažili zkazit. Neúspěšně. Dodnes je mi to fuk. Důležitý byl a vlastně nadále je ten malý kumpán. Cenu přátelství jsem ovšem pochopil až po třicítce. To když jsem si uvědomil, že mi chybí. Byl jsem na svoje mužské pochyby, strachy i radosti sám. Naštěstí jsem v těch Kristových letech absolvoval psychoterapeutické vzdělání. Na výcviku jsem zažil mužskou podporu: smysluplné mlčení, podobnou zkušenost nebo zpevňující objetí. Po této iniciaci jsem začal narušovat svoji oblíbenou izolaci. V jistém smyslu jsem se stal bisexuálním – objevil jsem pro sebe nový druh intimity. Mohl jsem druhému muži říct, co mi leží na srdci, a slyšet, co ho napadá. A mohl jsem vyslechnout jeho a on stál o moji reflexi. Kromě toho jsme pro sebe mohli navzájem i něco udělat. Dosud si pamatuji ten neuvěřitelný pocit, že mi někdo klidně půjčí auto… Za těch patnáct let, co sbírám přátelské zkušenosti, jsem si vytvořil určitý ideál. Pěstuji si jej, poměrně často zažívám a v poslední době o něm také přemýšlím. Je to mnohostranný, jemně vybroušený klenot. Unikátní přinejmenším ze čtyř důvodů. Přátelství je svobodný vztah. Rodinné a partnerské vztahy explicitně či implicitně předpokládají povinnosti. Přátelský vztah je z podstaty dobrovolný. Pravda, i v něm jsou skryty mnohé nároky, ale jejich plnění není automatické. Když jsem si půjčil auto, neznamená to, že až si pořídím svoje, dám je kdykoli k dispozici. „Můžeš půjčit?“ „Nemůžu.“ A hotovo. Přátelství má dlouhý život. Z absence častého „musíš“ a „měl bys“ vyplývá i relativní dlouhověkost přátelství. Svoji úlohu hraje i fakt, že s přáteli se zpravidla nevídáme dennodenně. (Nemluvě o tom, že ono známé „nemusíme se rok vidět, ale víme o sobě“ má velké kouzlo.). Morální i časový odstup umožňuje, aby přátelství uneslo leckteré osobní změny. Mám několik přátel, s nimiž jsem přestál svůj či jejich partnerský rozchod. Přátelství je dobrá služba. Jestliže si přátelé zůstanou „věrni“, mají důvod si plně důvěřovat. Mohou – jak řekl Thomas Moore – před druhým otevřít svoji skříň, byť by v ní byli kostlivci. Však on se nezhroutí ani mne neodsoudí; a možná uvidí věci jinak než já. Nemusí ale jít hned o tabu prvního řádu. Někdy postačí drobná služba. Jako například korektura článku. „Dává to smysl?“ „Moc ne, ten úvod přepiš, zbytek zkrať.“ A je jasno. Přátelství očišťuje. Radikální upřímnost! Tak se jmenoval článek jednoho Gestalt terapeuta. V terapii většinou vhodná není, ale přátelé si ji mohou dovolit, vždyť oba ji chtějí. Jsou spojenci ve světě citlivých reakcí, zpětných vazeb a evaluačních formulářů. Mají jinou citlivost a trefu. „Dneska jsi teda dostal pořádnou sodu.“ „Hm.“ „No, to mě by teda pořádně nas…!“ Svoboda, věrnost, pomoc, upřímnost… až moc pěkný ideál! Realita přátelství přece nebývá tak přátelská. I přátelé – tak jako naši nejbližší – zklamávají, zrazují, zraňují. Málokdo je „řeší“ na terapii víc než své rodiče. Zároveň jim leckdo volá, když jde do tuhého. I když nejsou právě ideální. Možná by mezi standardní psychologické potřeby měla patřit i specifická „potřeba přátel“. Mohli bychom pak zkoumat její vznik, vývoj, saturace, deficity… Nebo by stačilo pojmenovat nový fenomén, nejlépe anglicky. Mám tip: mohl by se nazývat dvojznačně „everlast phenomenon“, na počest amerického hudebníka, co si říká Everlast. Ten je totiž autorem zásadního tvrzení: „Lovers come and go, now I need a friend.“ Sice s ním nekamarádím, ale za pravdu mu dávám.

Dědeček mého přítele trpěl nějakou duševní chorobou (chorobné podezírání, nekontrolovatelné návaly vzteku), s níž byl v průběhu života párkrát hospitalizován, nakonec v léčebně i zemře. Babička říká, že v mládí to byl moc hodný člověk. I když matka mého přítele (55 let) je naprosto v pořádku, obávám se, jestli zmíněné potíže nemohou být dědičné, případně jak velké je riziko, že se časem projeví u mého partnera nebo u našich dětí? Jarmila V., Hodonín Vážená slečno, vaše otázka je poněkud rozmlžená, takže ani odpověď nebude vyčerpávající, tím méně jednoznačná. Nicméně nebyla by jednoznačná ani tehdy, kdybyste si byla jista psychiatrickou diagnózou. Podezíravost je vlastní mnoha zdravým lidem, stejně jako zlostné projevy, žárlivý je každý třetí muž, a přesto neudělá to, co spáchal Othello. Protože však byl dědeček vašeho přítele opakovaně hospitalizován v psychiatrickém zařízení, dá se usuzovat, že míra jeho projevů překročila standardní meze a že patrně trpěl nějakou paranoidní psychickou poruchou, kterou podle současné klasifikace pravděpodobně můžeme zařadit pod diagnózu „F22 – porucha s bludy“. Pokud se však projevila až v seniorském věku, mohlo by jít o demenci či jiné organické postižení mozku. Demence má mnohočetné příčiny a rozhodně zde nenajdeme nějakou vystopovatelnou dědičnou zákonitost. Totéž v podstatě platí o chorobné podezíravosti (chorobné proto, že nemá žádný reálný důvod). Porucha s bludy není čistou klinickou jednotkou, jakou je například chřipka způsobená chřipkovým virem A, ale různorodá skupina poruch, které se shodují svými klinickými projevy, a ve srovnání s klasickou chřipkou odpovídá spíše tomu, čemu se říká „viróza“. Přesná příčina poruchy s bludy ani mechanismus jejího rozvinutí nejsou známé. Mohou zde působit některé dědičné vlivy, podobně jako u úzkostných nebo depresivních poruch, spíše ale způsobem vrozené „náchylnosti“, na kterou pak mohou nasedat další negativní okolnosti. Nepříznivě se mohou odrazit zážitky z časného dětství, ale také příliš přísná výchova, neblahé životní zkušenosti a psychická traumata, utrpěná a nezpracovaná velká křivda, z toxicky působících látek nepochybně alkohol a drogy, dále úrazy hlavy, průmyslové škodliviny a další faktory. Mendelovská dědičnost ve smyslu vazby na určité chromozómy (ať dominantní či recesivní) a zákonitého objevu v dalších generacích, tak jak je známá třeba u Huntingtonovy choroby, u této poruchy neexistuje. Chápu, že po přečtení mé odpovědi jste v podstatě tam, kde jste byla předtím, a není vyloučeno, že budete při svých obavách pátrat dále. Chci vás jen upozornit, že na internetu sice najdete stovky zdrojů, ale jen některé z nich jsou spolehlivé. Téma psychických poruch totiž přitahuje také mnoho lidí, kteří v této oblasti mají sami problémy.

Pomocí barev, papíru, který lze pokreslit, polepit či zmuchlat, nebo při hnětení keramické hlíny můžeme vyjádřit své emoce, zhmotnit svůj strach i rozpustit špatnou náladu. Arteterapie nepomáhá jen psychicky nemocným, můžeme se s její pomocí leccos dozvědět i sami o sobě.

Budeme mít vedle kadeřníka, krejčího a praktického lékaře každý svého terapeuta? Potřeba psychoterapie po celém světě stoupá a české země nejsou výjimkou. O jejích pozitivech toho již bylo napsáno hodně, méně se však mluví i o negativních dopadech.

Počet patologických hráčů se v Česku odhaduje nejméně na sto tisíc osob. Lidí, kteří hazardu ještě úplně nepropadli, ale přesto mají kvůli hraní problémy, může být až třikrát víc. Většina z nich je zaměstnaných, a tak se může klidně stát, že je mezi nimi i váš kolega, nadřízený nebo obchodní partner. A měli byste vědět, že určité obezřetnosti je před takovými jedinci třeba.

O tomto sportu a o potřebě „hrát si“ i v dospělém věku jsem si povídala s Jiřím Ašenbrylem, příznivcem Military paintballu a velitelem týmu s ironickým názvem „Strašlivý zabijáci“. Jirka pracuje v marketingu a paintballu se věnuje už pátým rokem. Považuje ho za úžasný ventil přirozené lidské agrese a vděčí mu za to, že si uvědomuje lépe sám sebe a své pocity.

Ode dne, kdy v rodinném domku ve Vítkově vzplály čtyři zápalné lahve, uplynulo několik týdnů. Popálená dvouletá Natálka je stále v nemocnici, policie ještě nevyloučila rasistický motiv útoku na romskou rodinu. I kdyby se nakonec neprokázal, faktem je, že akce neonacistických hnutí v Česku sílí.

Patrně nikdo není ve svém životě se vším spokojen. Pokud máte chu? změnit něco na vlastním přístupu a nezůstat u obviňování druhých či nepříznivých okolností, můžete vyzkoušet pomoc kouče.

Zahrádka může představovat místo příjemného odpočinku i otravnou práci při pletí a sekání. Pro někoho je velkolepou výkladní skříní vlastního domu, jiný zde touží vtisknout prostředí svou vůli. Zahrádkaření je fenomén, který ovlivňuje naši psychiku.