Online archiv

Jak se vede dětem, jejichž rodiče se spolu soudí? Josef Pavlát a Marek Šusta z Psychiatrické kliniky 1. LF UK se to snažili zjistit rozborem 101 soudních posudků. U 18 % dětí byly shledány neurologické poruchy, u 11 % poruchy emoční, a to je rozhodně více než v běžné populaci. Dále se vyskytly poruchy hyperkinetické, poruchy psychického vývoje, poruchy chování, tiky… Pokud byly děti svědky násilí mezi rodiči, negativně to ovlivnilo nejen jejich psychický stav, ale i jejich adaptaci a psychobiologický vývoj. Originálním zjištěním autorské dvojice pak je, že horší je psychický stav dětí, jež jsou jedním rodičem proti druhému popouzeny, dále dětí, jež jsou svědky sporů mezi rodiči, a také těch dětí, jež jsou jednomu z rodičů odcizovány. Překvapivé pak není, že autoři shledali mezi rodiči mnoho akcentovaných, anomálních a psychopatických osobností. Pavlát a Šusta se domnívají, že soudní spor rodičů je až na výjimky neadaptivním jednáním, snahou řešit neuspokojivou situaci neadekvátním způsobem.

Na bezdomovce má většina společnosti nemilosrdný názor. „Můžou si za to sami, slušnému člověku se něco takového nestane.“ Když jsem mezi nimi působila jako terapeutka, pochopila jsem, že všechno je mnohem komplikovanější…

Otázkou vlivu médií, především televizního a filmového průmyslu, na agresivitu člověka se zabývá celá řada psychologů a mediálních analytiků. Závisí míra ovlivnění zobrazovaného násilí na osobnosti a věku diváka?

Mozek pracuje teenagerům jinak než malým dětem nebo dospělým. Jde o dědictví z dávných dob lidské evoluce, kdy „mladická nerozvážnost“ přinášela teenagerům více dobrého než zlého.

Je typické, že „pohyb“ a vývoj lidské duše je nějakým způsobem korelován s událostmi ve společnosti jako celku. Proces individuace, u nás léty reálného socialismu u většiny populace téměř podvázaný, začal po revoluci roku 1989 prudce a namnoze s mnohaletým zpožděním probíhat. Následující léta byla jakousi masovou „kolektivní psychoterapií“ a sledování filmových záběrů z revolučních dní je po letech zvláštní podívanou — většina účastníků působí dojmem přerostlých dětí, právě osvobozených z poručnického područí — i záběry na revoltující studenty mají v sobě cosi ze vzdělané a kultivované, ale zároveň i zapšklé a ponravovité izolovanosti „zlatých klecí“ či „akaděmgorodků“, v nichž byli chováni. Je zajímavé sledovat, jak veliké proměny značná část našich bližních udělala, zejména ve srovnání se sousedním Rakouskem, v jehož stabilizované společnosti mám z většiny svých přátel a známých i po řadě let tentýž dojem jako kdysi, jako by se mentální čas zastavil. Zdá se, že stabilizované společnosti vyvolávají svou zajištěností spojenou s bezvýchodností uchování řady dětinských rysů v duších, onu zvláštní směs malichernosti a touhy po zadostiučinění. Zdá se, že ještě rychlejší formu „dospívání“ iniciují války a jiné katastrofické zkušenosti, kdy se všechny dříve samozřejmé nároky a požadavky stávají nesamozřejmými a nicotnými, včetně nároku na vlastní život. Svět se náhle ukazuje jako něco nestabilního a ošidného, jako něco, k čemu nemůžeme mít důvěru. V období prudkých změn ve společnosti (včetně změn k horšímu) se pro řadu lidí paradoxně otvírá šance „dospět“ a svoji psýchu jaksi „zaokrouhlit“, byť to nebývá proces příjemný, a u těch, které společenské či osobní tragédie postihují v příliš nízkém věku, jaksi násilně přirychlený a nouzově ukončený s tím duševním potenciálem, který je právě po ruce, takže celkový obraz duševního světa takových lidí je sice dospělý, ale chudý a jaksi „podtržený“. Překotné proměny vnějšího i vnitřního světa, jaké probíhaly třeba v Německu let 1914 až 1947, samozřejmě posléze děsí a poválečná éra byla v Evropě čímsi jako reminiscencí na idylické 19. století, jaksi sekundárně etablovanou a soustředěnou na nejelementárnější lidské statky, například rodinu. Kdo ve výše naznačených letech měl oči otevřené a zároveň nebyl vražedným mechanismem bezprostředně nasát a rozdrcen, měl v dějinách bezprecedentní možnost poučit se o hlubinách lidských duší a zmoudřet, pokud se nepozvracel hnusem. C. G. Jung či G. Orwell byli například z těch, kterým se to podařilo. Příliš opresivní režimy blokují dlouhodobě nejen svobodu projevu, ale i přemýšlení vůbec a proces individuace zvlášť (je to nebezpečné, a proto nevědomí samo takovéto aktivity brzdí), k jeho dohnání však někdy stačí krátká období, často ne delší jednoho roku (u nás např. 1848, 1968). Zatím není snadné rozeznat, zda i naše společnost zkamení a svým způsobem „zapškne“ v tomto téměř bezčasí, či zda jednou rozběhnutý proud už nelze lidskými silami zastavit.

„Hele, odkdy má vlastně dítě takovej ten svůj tajnej život? Víš, jako že dělá něco, o čem rodiče nevědí a nemůžou to nijak zjistit?“ zeptala jsem se starší kolegyně. „Já myslím, že to začne někdy ve školce,“ pokrčila rameny. „Už?“ podivila jsem se. „Já myslela, že tak od puberty.“ Tenkrát jsem ještě neměla děti. Zato jsem měla problém: „Poslyš, tys dala večer Verunku do postele u okna a Davida ke dveřím?“ zkoumala hlavní vedoucí na táboře pro děti s postižením. „Ne, proč bych to dělala?“ Byla jsem si jistá tím, že usínali jako obyčejně. „Tak to je musel přehodit Mirek, když je v noci polohoval,“ usoudila. „Já na ně v noci vůbec nesahal, spali jako dudci,“ ozval se zívající Mirek od snídaně. Nebyl to Mirek. Nikdo z vedoucích ani z osobních asistentů tu noc v pokoji číslo tři vůbec nic nedělal, jen tam o desáté a druhé jukla kontrola, jestli spí. Spali. Spali i ráno, jenže David v dívčí posteli a Verunka v té jeho. Když jsme je požádali o vysvětlení, oba zatvrzele mlčeli. Oba měli těžkou formu kvadruparézy a ani jeden z nich se nedokázal samostatně přemístit na vlastní vozík, natož do vysokého polohovacího lůžka na opačné straně pokoje. V patře přitom nebyl nikdo další, kdo by je mohl zdvihnout a přenést. Další záhady na sebe nenechaly dlouho čekat. Vyměněné oblečení, záhadně puštěná hudba a pár cigaretových špačků v koupelně, na patře pokojů nechodících. Nikdy se nikdo nepřiznal a nikdy jsme nepřišli na to, kdo to má na svědomí. Tábor byl naplněný vesměs dětmi s kombinovaným postižením, tedy takovými, které kromě nepohyblivých nohou, rukou a smyslových vad mají ještě navíc mentální handicap. Z těch, co byly starší devíti let, jsme postupně vyloučili všechny, ty mladší ani nemělo smysl podezírat. Na záhadu se zapomnělo, já dostudovala a začala pracovat. Jednoho dne zrána se ozval telefon: „Dobrý den, mám takový problém. Ale dost se bojím, že mě budete považovat za blázna. Náš ortoped mě za něj už považuje,“ trochu rozechvěle znějící hlas ženy ve středním věku. „Proč si váš ortoped myslí, že jste blázen?“ „Protože vídám, jak naše nechodící dcera chodí. Nikdy jsem u toho ale nebyla. Vidím to jenom v zrcadle z vedlejší místnosti a potom, když přijdu, leží někde jinde než tam, kam jsem ji položila. Podle doktorů ale chodit nikdy nebude, není prý sebemenší šance, že by se kdy vůbec postavila.“ Podívala jsem se do spisu. Diagnóza zněla jasně. Přitom žena v telefonu mluvila logicky, nejevila žádné známky inkoherentního myšlení ani jiný příznak duševní poruchy. „Věříte mi, že je to možné? Že existuje nějaká pravděpodobnost, že se tyhle věci doopravdy dějí? Že třeba nevíme jak a nikdy to nezjistíme?“ Telefonát přerušilo zaklepání. Vychovatelky mi přišly říct, že na tachometru invalidního vozíku jednoho z našich klientů se neznámo jak objevila maximální dosažená rychlost 64 km za hodinu. Zmohla jsem se jenom na pokrčení rameny. Té ženě jsem odpověděla, že jí věřím. Nějaký tajemný fantom je nejspíš součástí každé domácnosti a každého dětského pokoje. Možná že všechny děti, a nejspíš už od narození, vedou svoje tajné životy, kterým nikdo nedokáže přijít na kloub. Možná že ve všech dětských pokojích se občas dějí věci, které nemají rozumné vysvětlení. Přesto jsou. Nejspíš to má nějaký důvod.

S obrannými mechanismy je minimálně uživatelsky obeznámen každý z nás. Kdo si právě te? řekl, že jeho se úvodní věta netýká, právě jednu obranu využil. Víte, jaké obrany používá vaše ego?

Porozumět sebeobraně znamená se na čas věnovat studiu psychologie. Jedině tak pochopíme procesy, které se v našem mozku a těle odehrávají během střetu. Když poodhalíme mentalitu a myšlení útočníků a dozvíme se něco o způsobu, jakým si vybírají oběti a jak mohou odvést naši pozornost, budeme moci lépe předvídat možné komplikace. Pokud se navíc vyznáme v tom, co se odehrává v našem těle, budeme ušetřeni překvapení a budeme se moci věnovat řešení situace.

Jak si nezničit vztah, jak nepřijít o životního partnera? Co děláme špatně při seznamování, při řešení konfliktů a v manželství? Jakými chybami si komplikujeme společný život? Na to vše se snaží podívat a částečně i odpovědět seriál o partnerských vztazích, který pro vás připravujeme se zkušenými manželskými poradci. Pokud vás samotné trápí podobný problém, neváhejte nám napsat. Desáté pokračování jsme připravili s psycholožkou, terapeutkou a ředitelkou Institutu pro výzkum rodiny Magdalenou Frouzovou.

Byla vždycky aktivní, optimistická, vyřešila každý problém. Te? je jí 79 let a umírá. Všichni to vědí. Přesto matka ujišťuje své dávno dospělé děti, že nemoc překoná – nechce je přeci zatěžovat. Ony na oplátku tvrdí, že se jistě brzy uzdraví – obávají se, že by tak činorodá žena neunesla své chmurné vyhlídky…

Když se dva lidé rozcházejí, počítají s tím, že se musejí domluvit, jak budou pečovat o děti a jak si rozdělí majetek. V první chvíli je ani nenapadne, že se může změnit i vztah ke společným kamarádům a přístup k akcím, které po léta společně podnikali.